Co vám konkrétně vadilo nejvíc?
„Hráči nechtěli pracovat tak, jak jsme se na začátku domluvili. Všechno postupně souviselo se vším. A protože nebyly výsledky, tlak, kterému museli čelit, narůstal. Ode mě, od vedení. Nezvládali to hlavně v hlavách. Když máte několikrát týdně k dispozici osm hráčů, nebo dokonce jen pět, a těch případů nebylo málo, čím dál častěji přemýšlíte, jestli byste svůj volný čas neměli trávit jinak. A ne se snažit kvůli někomu, kdo neprojevuje zájem. Nemám zapotřebí promrhat dvanáct hodin týdně pro něco, co přestává mít smysl. Zvláště mladším klukům chyběla touha zlepšovat se a něčeho dosáhnout. V kabině panovala nezdravá atmosféra.“

Můžete být konkrétnější?
„Dost často se řešily nejrůznější rozpory a neshody. V minulosti jsme si to ošéfovali my starší, teď někdo takový v Losinách chybí. Správný lídr, za kterým by šlo celé mužstvo. Tahoun, jenž by práskl do stolu a všechno uklidnil ve chvíli, kdy by to bylo potřeba. Mančaft se rozdělil na skupinky a srážely ho horší výsledky. Byly i dobré týdny. Ale bylo jich málo. Hodně záleželo, jestli se o víkendu vyhrálo, nebo prohrálo. Když se hledal viník, většinou to padalo na moji hlavu. Chtěl jsem dělat výhradně fotbal, a ne se pitvat v nefotbalových věcech.“

Jiné řešení neexistovalo?
„Kdybych měl stejným situacím čelit v práci se svými zaměstnanci, zařídím se jinak. Když byste se chtěl v kolektivním sportu rozloučit se šesti členy kádru najednou, tak to dost dobře nejde. Nebylo by kde brát. Proto jsem zvolil radikální řešení a rozhodl se odejít.“

S jakými jste se setkal reakcemi?
„Věřím tomu, že někteří můj odchod kvitují. Někteří kluci mi psali, že je to škoda. I takový je fotbalový život… Nechci nikomu ublížit ani nikoho hanit. Nechci, aby to vyznělo tak, že za sebou zametám cestu a na všechno jen plivu. Fotbalové Losiny mám a vždycky budu mít rád. Prožil jsem tam přes osm let, na které budu s oblibou vzpomínat. Fungovaly přede mnou a fungovat budou dál. Jestli se ovšem zásadně nezmění přístup některých jedinců, můžou mít v budoucnu obrovský problém. Krajský přebor je soutěž, která vyžaduje pravidelný trénink. Pokud šlo o moje nároky a požadavky, hráči je neustáli a neplnili.“

Kdy se vám začal v hlavě usazovat pomyslný červík?
„Předsedovi Svedkovi jsem už v zimě narovinu oznámil, že se mi některé brzdící elementy nelíbí a že si vážně pohrávám s myšlenkou, že bych skončil. Od vedení jsem měl plnou důvěru, věřilo mi a nejspíš spoléhalo, že všechno překousnu a půjdu dál. Nebyl jsem v Losinách kvůli penězům. Nebyl jsem trenér, pro kterého by byly s vidinou tučného výdělku druhořadé. Dál to ale nešlo. Hráči toho využívali a zneužívali, což platilo už za mého předchůdce Jirky Miky. Chtělo by to někoho úplně cizího, kdo nemá na losinský fotbal žádné předchozí vazby.“

Je pro vás trenéřina lákavým řemeslem i po nevalné několikaměsíční zkušenosti?
„Určitě. Momentálně jsem ale hodně vytížený v práci a fotbal není mojí prioritou, i když se dalšímu trénování nebráním. Poslední měsíce v Losinách mě totálně vycucaly. Obě děti nám sportují a doteď bylo všechno na manželce. I za to, jak mě vždycky podporovala, bych jí chtěl častěji a víc pomáhat. Za měsíc, za dva to může být jinak. Teď to ale z fotbalového hlediska mám v hlavě nastavené právě takhle.“



Dlouhá mise Martina Kupčíka ve Velkých Losinách je u konce. foto: red