„Když jsem se dostával z těžkého zranění a kvůli přetrhaným vazům v koleni nemohl hrát ani trénovat, domluvili jsme se s Jirkou Mikou, že si k přípravce přiberu i dorostence,“ prozradil, jak došlo k rozšíření jeho stále početnější „smečky“. Šikovného forvarda s přirozeným čichem na nebezpečné situace v pokutovém území málokdo osloví jinak než zažitou přezdívkou Mojda. V okresních luzích a hájích se řadí mezi známé firmy. Myšleno v dobrém. Jeho vykláněčky jsou pověstné, stejně jako schopnost prosadit se gólově. Roli spolehlivého střelce plnil všude, kde působil. Ať už to byl mateřský Šumperk, dorost Sigmy Olomouc, pražská Bohemka, hranická Dukla, Mohelnice, Velké Losiny nebo Loučná.

Co vás na trenéřině baví nejvíc?
„U malých dětí je to možnost vidět na vlastní oči, jaké první pokroky dělají a co všechno už se stačily naučit. Jako trenér k tomu můžete přispívat značnou měrou. Aby je to bavilo, abyste dokázal udržet jejich pozornost, aby se dál posouvaly. Mají radost z míče a fotbal si užívají na úkor domácího sezení u počítače. Z toho, co mě čeká u dorostenců, jsem měl trochu strach a obavy. Přece jen jsou ve věku, kdy by s některými mohla mlátit puberta. U nás v Losinách jsou ale kluci docela normální a relativně poslouchají.“

Lákalo by vás v budoucnu vedení mužského celku?
„Lákalo. Ale nesmělo by to být mužstvo plné kamarádů a známých. Třeba bych jim něco vytknul a oni by mě odpálkovali, že jsem býval taky takovej. Nedělalo by to dobrotu.“

Vaše jméno se objevuje v kolonce asistenta trenéra u vlajkové lodi Velkých Losin. O jak vážnou spolupráci s hlavním koučem Jiřím Mikou se jedná?
„Není to nic oficiálního. Jen když Jirka nemůže kvůli pracovnímu vytížení, tak za něj já nebo Martin Kupčík zaskočíme. Teď už k tomu dochází jen zřídka. Když jsem byl zraněný, zajímal ho můj názor a o přestávce zápasu se několikrát přišel poradit. Potěšilo mě to.“

Nedávno jste skládal závěrečné zkoušky v Olomouci, kde jste usiloval o trenérskou licenci B. Cloumala s vámi velká nervozita?
„Nervózní jsem určitě byl. Na praxi jsem si věřil, písemné testy se daly naučit, ale při ústních zkouškách existovalo pár otázek, na kterých bych mohl pohořet. Třeba anatomie těla, s ní spojené názvy nejrůznějších kostí, nebo psychologie. Měl jsem štěstí, vytáhl jsem si zpracování míče a koordinaci. Uměl jsem to vysvětlit z vlastních fotbalových zkušeností.“

Kolik dní jste kurzu museli obětovat?
„Jestli se nepletu, tak jednadvacet. Byly to několikadenní cykly, co probíhaly od rána do večera. Jako omluvené absence se tolerovaly jen vážné důvody.“

Kdo konkrétně vás „vyučoval“?
„Doktoři, různí odborníci – třeba na sílu – a hlavně trenéři. Probírali jsme všechno, co se týkalo fotbalu. A to nejen u tabule, ale i přímo na hřišti. Kdo dával pozor a měl skutečný zájem, může teď ze získaných informací těžit hodně dlouho.“

Našla se osobnost, která vás zaujala něčím speciálním?
„Mě osobně nadchl Martin Kotůlek. Ukázal nám, jak nachystat tréninkovou jednotku tak, aby byla po všech stránkách maximálně zajímavá. Až jsem byl sám překvapený, že jde udělat takhle výživný trénink. Jako hráč bych se na něm opravdu bavil.“

Kdybyste měl vypíchnout trenéra, jenž vaši kariéru ovlivnil nejvýrazněji, koho byste zmínil?
„Je jich víc. S oblibou vzpomínám na roky v Sigmě Olomouc, kde mě trénoval pan Neček. Nejvíc se mi dařilo ve Velkých Losinách pod Romanem Maňkou. I když jsme se tři čtvrtě sezóny pohybovali v tabulce dole, napadalo mi tam pětatřicet gólů. Na zápas mě uměl připravit ze všech nejlíp.“

Jaký druh trenérských kormidelníků vám příliš nevoní?
„Nikdy jsem s nikým neměl vážnější problém. Vadí mi snad jen ti, kteří si do řízení a trénování mužstva nechají mluvit vedením klubu. V kariéře jsem se s několika takovými setkal.“

Na starosti máte fotbalové mládežníky. Existují momenty, kdy vaše nervová soustava nevydrží a explodujete jako sopka?
„Někdy je mi vytýkáno, že jsem možná až moc měkký. Na kluky z přípravky nechci a ani nebudu řvát. Musí to pro ně být hlavně zábava. Jsou ve stádiu, kdy se učí individuálním dovednostem v podobě kličkování, vedení míče, přihrávek a situací jeden na jednoho nebo dva na dva. Na dorosty občas hlas zvýšit musím, ale moc často to není. Chci je učit a taky pro ně vymýšlet nové věci. S tím, že vždycky budu preferovat útočný fotbal s důrazem na ofenzívu. Radši vyhrát 6:5 než 1:0.“

Znovu jste se zapojil do přípravy losinského áčka. Jak vážně to myslíte s návratem do krajského přeboru?
„Měl jsem jít na plastiku vazů, ale noha zatím drží a nebolí. Teprve se ukáže, co bude dál. Po třicítce mě stíhá jedno zranění za druhým. Nejprve prasklá achilovka, potom operace menisku a naposledy vazy v koleni. Moje představa je taková, že jestli nedám dolů předem stanovený počet nabraných kilogramů, nemá cenu, abych zabíral místo. Na Loučnou by to možná stačilo, ale ke smysluplnému působení v Losinách mi ještě něco chybí.“

S nadváhou bojujete prakticky neustále. V jakém tělesném rozpoložení se momentálně nacházíte? Je to to pravé ořechové?
„Celkem to jde. Nikdo není spokojený, když má nadváhu. Absolvoval jsem hodně pokusů, ale většinou to skončilo jojo efektem. Uvidíme, co se mi během přípravy podaří shodit. Ze všeho nejvíc bude samozřejmě záležet na trenérovi. Jestli mě v mančaftu bude chtít, nebo ne.“

Během týdne ani o víkendu se většinou nezastavíte. Kde v sobě berete sílu a vůli pořád dokola aktivně trénovat jako hráč?
„Budu upřímný, minulý rok se mi moc nechtělo. Byl jsem líný. Od fotbalu na vyšší úrovni jsem si ale odpočinul a moje chuť je daleko větší. Trénujeme od začátku ledna a zatím se mi nestalo, že bych šel na jediný trénink z donucení.“

Zapojil jste se do dvou přípravných zápasů se Šumperkem. Vaše Losiny v nich dohromady inkasovaly osm gólů. Lze to považovat za důrazné varování, nebo tomu nepřikládáte žádnou větší důležitost?
„Pořád to byly jen přáteláky, v mistráku by to mohlo vypadat jinak. Nedělal bych z toho žádné přehnané závěry. Trenér zkoušel různé herní varianty a dal příležitost každému, koho měl k dispozici. Takže se často střídalo. Když na plac vyběhnete z lavky, uběhne dobrá čtvrthodina, než se do všeho trochu dostanete. Přestože byl Šumperk lepší, první utkání mohlo skončit 5:4 a ne 4:2. Zahodili jsme několik šancí.“

Co Velkým Losinám schází k tomu, aby mohly pomýšlet na divizi?
„Jednoznačně ještě větší vůle a ochota trénovat a víc makat. A taky minimálně jeden kvalitní hráč do každé řady.“

Fotbal vás okrádá o spoustu volného času. Jak vaše časté absence u „rodinného krbu“ tráví vaše manželka?
„Snaží se mě podporovat. Když to někdy až přeháním a třeba jedu mimo původní plán na další turnaj, tak občas brble. O žádném hádání ale nemůže být řeč. Dokud bude na mateřské, chtěl bych v trenérském vzdělávání pokračovat.“

V minulosti jste platil za stálici ligového klubu Delta Real. Není škoda, že zmizel z futsalové mapy?
„Futsal mi moc chybí. Vždyť jsme se měřili s těmi nejlepšími v republice! Škoda, že se nepodařilo trvale sehnat silného sponzora. Jet v pátek do Teplic na úkor rodiny a kolikrát i pracovních povinností a nemít za to vůbec nic? Bylo to čím dál náročnější a složitější, zvlášť když jste o víkendu musel zohledňovat fotbalový program. Mladší kluci sice chtěli hrát, ale jen doma. Jakmile se tvořila sestava pro venkovní utkání, byl to okamžitě problém. Za zážitky spojené s futsalem jsem každopádně hrozně rád. Byly to krásné roky strávené se skvělou partou.“


Foto: Petr Fišer

Spolehlivý střelec umí dávat góly nejen ve fotbale, ale i na futsalovém hřišti.