„V zimě mi volal Libor Kobza. Že si jejich gólman rozdrtil prst v práci a jestli bych na jaře nepomohl béčku. Ruda je pro mě srdcová záležitost, nedokázal jsem říct ne. Vrátil jsem se tam už počtvrté nebo popáté,“ rozpovídal se odchovanec Šumperka. „Sobotín, kde mám registraci, vyfasoval za moje půlroční hostování tisícovku. Slušnej balík za takovýho starýho blbce,“ vtipkoval na svůj účet dobře naladěný pohodář.

Protože náhle onemocněla brankářská jednička Lukáš Poprach, po dvou duelech za B tým proti Malé Moravě a Písařovu jste naskočil i za áčko. Jaké to bylo?
„Docela v pohodě. Z Rapotína nepřijeli kompletní, vesměs to byli starší kluci. Něco málo jsem vyřešit musel, ale moc toho nebylo.“

V soutěžním utkání jste nestál v bráně rok a půl. Z čeho jste měl největší obavy?
„Po takové době vám chybí hlavně jistota a odhad. Je rozdíl, jestli chytáte pravidelně, nebo ne. Mezitím jsem se byl několikrát vyprdět za staré pány, jinak nic. Pokud šlo o béčko, byl jsem v klidu a moc to neřešil. Je to nejnižší třída a zase o tolik nejde. Za áčko jsem k tomu přistoupil trochu opatrněji a myslím si, že to na mně bylo vidět. Ruda hraje o první flek a rozhodně jsem nechtěl být tím, kdo jí to dodrbe nějakou školáckou chybou. Zodpovědnost byla určitě větší.“

Jak se cítíte ráno po zápasech?
„Kdyby jen ráno… Po prvních dvou víkendech za béčko jsem trpěl jako kůň minimálně dva dny. Tělo není na pravidelnější zápřah zvyklé a dávalo mi to pocítit. Byla to hodně bolavá muka.“

Někteří vaši současní spoluhráči jsou o více než třicet let mladší. Máte si co říct?
„V kabině jsem si musel udělat pořádek. Jen co z pusy vypustili pozdrav dobrý den, málem jsem jim jednu vlepil. Bylo potřeba jim to vysvětlit: Hošánci, takhle by to určitě nešlo. Jsem sice starej, ale žádné vykání na mě nezkoušejte. Nejsem na to zvědavej! (smích) Syn má už dvaatřicet, vnoučata dva a půl a čtyři roky. Čas letí a zastavit nejde, s tím nic nenaděláme.“

Je v Rudě znát, že by toužila po návratu na krajskou úroveň?
„Myslím si, že se tomu nikdo nebrání. Nevím, jak Libivá, ale Sobotín by o postup taky stál. V Rudě, kde pracuje snaživý výbor, který se o klub dobře stará, je prvořadé áčko. Určitě by bylo lepší, kdyby se tady hrála I. B třída, i s ohledem na další fungování druhého mužského týmu. Když to porovnám, podle mě panuje ideální stav v Hrabišíně. Áčko mají v I. třídě a béčko v okresu.“

Máte představu, kdy vaše neuvěřitelně dlouhá kariéra definitivně skončí?
„To nikdo neví. Vlastní žena mě považuje za blázna, doma toto téma radši vůbec neřešíme. Uvidíme, co bude dál. Třeba se domluvíme i na podzim a sportovní život si protáhnu o další půlrok. Fotbal mě každopádně zase chytl a moc mě baví, i když to bolí. Ve třech zápasech jsem neudělal žádnou hrubku, dohromady jsme uhráli sedm bodů. Užívám si dobré party, chodíme společně na pivko, všechno funguje a klape. Zatím můžu být maximálně spokojený.“

Jaký je váš recept na fotbalovou dlouhověkost? Dokážete si představit, že byste v padesáti letech pobíhal po trávníku jako hráč v poli?
„Nedokázal. Ani ve snu! Každého, kdo je něčeho takového schopen po čtyřicítce, upřímně obdivuju. U mě jako u brankáře dělají strašně moc zkušenosti a čtení hry. Když vidím, že se na mě řítí nějakej mladej janek, dopředu počítám s tím, že by si balón mohl ukopnout. Přece jen se bavíme o úrovni, kde na tom spousta borců není technicky úplně ideálně. Pokud k tomu doopravdy dojde, stačí toho využít a včas mu skočit pod nohy. I tak toho ale mívám plné zuby.“

Můžou za to zranění z minulosti?
„Určitě. Kolena i další opotřebované části těla trpí. Radši chytám v teplákách, ať nikdo nevidí, jak moc jsem zafačovanej.“ (smích)

Byly někdy zapotřebí chirurgické zákroky?
„Jéje, několik! Pominu-li drobné opravy a sešívání utržených měkkých tkání na obou loktech, tak vůbec největší „radost“ jsem si užil s pravým kolenem. Pod kudlu jsem musel hned dvakrát a jednou to stálo opravdu za to.“

Povídejte…
„S přetrženým zadním křížovým vazem jsem chytal šest let, doktoři mě posílali od čerta k ďáblu a nic se nedělo. Nakonec to dopadlo tak, že mě operoval primář Štěpán. Jak mi sám tvrdil, takových operací dělají v Šumperku pět za dvacet let. Tehdy to byla docela událost. Nástroje si objednali a nechali přivézt až z Olomouce, protože na to neměli potřebné vybavení. Celý zákrok sledovali na vlastní oči čtyři mladí ortopedi, kteří něco takového ještě neviděli.“

Jak to dopadlo?
„Přežil jsem, ale trochu se to protáhlo. Na sále jsem si pospal a poležel téměř pět hodin.“


Foto: copan

Josef Suchan je vášnivým chalupářem. Spoustu nejen víkendového času tráví na svém oblíbeném místě na Malé Moravě.