„Končilo nás víc. Zralí třicátníci, čtyřicátníci a skoro padesátníci. Bylo to fajn. Dostali jsme památeční dresy a dárkové koše, po zápase jsme poseděli. Pěkná rozlučka,“ rozehrál ve své tváři tradiční úsměv pohodář, jenž ztrácí dobrou náladu jen zcela výjimečně.

Na delší časový úsek jste si netroufal?
„Každý z nás na hřišti vydržel tak dlouho, jak se cítil. V úterý před utkáním jsem si šel zaběhat. Po čtyřiceti minutách jsem dostal rychlý balón a bylo zle. Když jsem ho stíhal, píchlo mi ve svalu. Proto jen symbolické naskočení. Ale pozor! Stačil jsem nachystat jednu gólovku. Bohužel jsme ji neproměnili.“ (smích)

Kdy jste dospěl k názoru, že to bude vaše závěrečná sezóna?
„Už minulé léto jsme se s Tomášem Dirgasem domlouvali, že budu k dispozici pouze v případě nutnosti. Žádná větší pomoc naštěstí nebyla nutná. Dvakrát nebo třikrát jsem si byl s klukama zatrénovat a hned to mělo následky. Bolely mě achilovky, lýtka… Loučenský kádr se pod Dirgim omladil, oživil a hraje pěkný fotbal. Nás starší už nepotřebuje.“

Ve fotbalovém kolotoči jste absolvoval spoustu plodných let. Jaká to byla jízda?
„Naprosto parádní. S tím, co jsem díky fotbalu prožil, jsem hodně spokojený. Vždycky to samozřejmě může být lepší, ale na druhou stranu i daleko horší.“

Co vám dělalo největší radost?
„Naplno jsem se věnoval sportu, který mě odmalička bavil a naplňoval. Potkal jsem řadu skvělých fotbalistů, našel hodně kamarádů a nových známých a mohl pracovat s výbornými trenéry. Opravdu si nemám na co stěžovat.“

Vybaví se vám ještě losinské začátky?
„Jasně! Základům jsem se učil s pomocí pánů Žáka, Bureše a Klabana. Všechno to byli perfektní trenéři. Po přesunu do Šumperka jsem hrál po boku takových borců jako Konečný, Kolínek, Skýva, Zádrapa a mnoho dalších. Nerad bych na někoho zapomněl. Jen těžko jsem si tehdy mohl přát něco lepšího. Byli jsme dobrá parta a společně trávený čas si moc užívali. Postupně jsme se rozprchli do světa. Někdo šel do Baníku, někdo do Vítkovic. Já jsem jako jediný zamířil do Olomouce.“

Zahrál jste si za Sigmu první ligu?
„Zahrál, ale jen dorosteneckou. Tím se může pochlubit kdekdo. Z juniorky jsem se přesunul rovnou na vojnu do Dukly Hranice. To mi bylo osmnáct nebo devatenáct let.“

Ne každý vzpomíná na plnění základní vojenské služby v dobrém. Jak to bylo v případě fotbalistů?
„Vojna nám dala disciplínu a řád. Všechno jsme měli dopředu nalajnované a přesně jsme věděli, co máme dělat. V Hranicích jsem zažil dobré období. V krajském přeboru jsme ani jednou neprohráli a nadějně rozehraná sezóna vyvrcholila postupem do divize. Po příchodu Reného Bolfa a Radima Kučery se to později dotáhlo až do třetí ligy. Něco do sebe to určitě mělo. Na druhou stranu jsme nemohli jít do žádného takzvaně civilního oddílu a přicházeli tím o možnost přestoupit do ligových klubů. Až později jsem se dozvěděl, že o mě měly zájem Drnovice a Frýdek-Místek. Po vojně jsem se přesunul do Vsetína a dost vážně to zavánělo tím, že se na Valašsku usadíme s manželkou natrvalo.“

Povídejte…
„Se Zbrojovkou jsme vykopali divizi, a kdyby nám přiklepli byt přímo u stadiónu, kde už jsme se zabydlovali, nejspíš jsme tam zůstali až dodneška. Jenže se to vyvrbilo úplně jinak, a nakonec jsem se vrátil do Losin. Táhli jsme za jeden provaz, dával jsem góly, takže jsem nemusel litovat.“

Přesto jste neodolal vábení ze strany hranické Sigmy a znovu se stěhoval!
„V tehdejší žosce si mě nechal zavolat na vrátnici trenér, pod kterým jsem hrával v Hranicích za Duklu. Jeho zájem mě potěšil, asi se mnou byl spokojený. Bohužel jsem přišel o víc než šest týdnů kvůli nechodící sádře. Na tréninku jsem si přidával a nešťastně se srazil s jedním ze spoluhráčů. V Hranicích došli sponzoři a fotbal chtěli dělat jen pro radost, což na úrovni třetí ligy dost dobře nešlo.“

Zbytek kariéry jste si odkroutil na důvěrně známých místech. Co se vám vybaví na první dobrou?
„Je toho víc. V Losinách se dala do kupy skupina kolem Mikáče, Siláka, Hraboše a dalších. Probili jsme se až do divize, což se později podařilo i Šumperku. Tehdy byl na Tyršáku neskutečný kádr s hromadou skvělých hráčů. Peťa Strnad, Zdena Opravil, neúnavná motorka Richard Losert, těžko zastavitelný tank Standa Horák… Trénovali jsme čtyřikrát týdně a k tomu hrávali o víkendu mistrák. Byly to perfektní roky, které jsme ochotně a s chutí obětovali hlavně fotbalu. V Loučné už to bylo trochu volnější.“

Proč jste se po třicítce překvapivě „uklidil“ právě do Loučné?
„Pracovních povinností přibývalo, začínal jsem podnikat. Myslel jsem si, že to tam bude na pár let a že v tichosti skončím. Nakonec se z toho vyklubala čtrnáctiroční anabáze. Pod Peťou Strnadem jsme se prostříleli až do I. A třídy a jako nováčci v ní vybojovali druhé místo za Litovlí. Dodnes je to největší úspěch v celé klubové historii.“

V Loučné jste si vyzkoušel roli hrajícího kouče. Trenérská štace by vás nelákala?
„Momentálně ne. K trenéřině jsem přičichl v Loučné a krátce i v Losinách. Za Pepy Mrňky jsem jako čtyřzápasový záskok nevyhrál ani neprohrál. Pokaždé jsme remizovali.“

POZOR! Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání Týdne na severu.


Foto: Petr Fišer

Radek Svedek (vpravo) pověsil aktivní kariéru na hřebík. Nyní ho čeká první kompletně celá sezóna v losinském vedení.