Proč jste se vrhl zrovna na dráhu gólmana? Docela často se o nich tvrdí, že jsou to nevyzpytatelní samorosti či dokonce poloviční blázni! Do brány jen tak někdo nevleze.
V přípravce se nám zranil gólman a trenéři se rozhodli, že zkusí v brance právě mě. Nakonec jsem tam vydržel až doteď. Podle mě se mezi hráči v poli najde daleko víc bláznů než mezi brankáři (smích).

Potřebujete mít na přípravu v tréninku a před samotným zápasem absolutní klid, nebo naopak vyhledáváte společnost a možnost s někým poklábosit?
To je hodně individuální. Každopádně platí, že každý hráč potřebuje před zápasem chvilku pro sebe, aby se dokázal na utkání správně nachystat.

Na brankáře jste spíše menšího vzrůstu. Je to při vykonávání vašeho fotbalového řemesla velká nevýhoda?
Jestli je to hendikep nebo ne, to by asi měli posoudit jiní. Snažím se z toho udělat výhodu. Je hodně brankářů menšího vzrůstu, kteří zvládají chytat v top soutěžích. Na břevno už doskočím, takže je všechno v pořádku (smích).

Zatímco při výběru pro obsazení jednotlivých postů před vámi mají trenéři hned několik možností, jak sestavu poskládat, o brankářskou pozici se většinou přetahujete jen ve dvou. Setkal jste se během kariéry s vyloženě nepřátelským prostředím, které vyplývalo z konkurenčního boje o místo?
Nesetkal. Na tohle mám zatím štěstí. Chytat chce samozřejmě každý a v našem případě to bohužel nejde. Většina z brankářských parťáků jsou fajn kluci. Od těch zkušenějších jsem se snažil i něco naučit. Hlavně to platilo o Peťovi Drobiszovi a Tomáši Lovásikovi.

Proč jste kývl právě Zábřehu? Měl jste i jiné nabídky?
Potom, co mi v Olomouci skončila smlouva, jsem zkoušel zahraniční angažmá. Jenže to nedopadlo. Mezitím se ozval Zábřeh a já jeho nabídku přijal hlavně proto, že jsem dostal možnost pravidelně chytat. S trenérem Balcárkem jsme se potkali už v juniorce Sigmy, takže nebyl žádný problém.

Co vám momentálně chybí k úplnému fotbalovému štěstí?
Podmínky a zázemí jsou tady na dobré úrovni, parta kluků je taky v pohodě, navíc jsme uhráli 48 bodů. Podle mě můžeme být spokojeni.

Nasbíraných bodů mohlo být i víc. Fanouškům nejvíce leží v žaludku nečekaná domácí porážka se zachraňující se Břeclaví v závěru soutěže. Spousta z nich měla okamžitě jasno – prohráli jste schválně!
Takhle bychom se mohli bavit po každé porážce, která přijde. Bylo to schválně, nebo ne? Je to totální hloupost! Každý z nás hraje o svoje jméno a třeba i o budoucí angažmá. Ve všech zápasech je naší automatickou motivací odvést kvalitní výkon a uhrát dobrý výsledek. Takové řeči mi vadí.

Docela nadějně jste útočili na konečné třetí místo, které by se rovnalo historickému úspěchu v bohaté zábřežské historii. Co k němu nakonec chybělo?
Za sebe můžu říct, že mě nejvíc mrzí porážky s Prostějovem a Opavou. V Prostějově jsme to měli výborně rozehrané a nakonec si neodvezli ani bod. A domácí zápas s Opavou? Ztratili jsme ho hodně smolně gólem z první minuty. Je to škoda. I tak si myslím, že je páté místo určitě úspěchem. Klobouk dolů před klukama, jak celou sezónu odmakali.

Zábřežský fotbal se stále pevněji usazuje v horní polovině třetí ligy. Mohl by v blízké budoucnosti pomýšlet na regulérní postupové hrátky se vším všudy?
Otázky ohledně klubových ambicí bych raději směroval na vedení. Pokud by zůstala osa mužstva a tým se kvalitně doplnil a posílil, o postup by se hrát dalo. Druhá liga je náročnější, mimo jiné v ní potřebujete mít širší kádr. Musíte ho posunout na vyšší úroveň.

V obraně tvrdil muziku David Čep, před ním další matador Michal Kovář. Neměl jste trochu strach pořvávat defenzivní pokyny na takové osobnosti? Nehrál jste raději mrtvého brouka, abyste případně v kabině jednu neschytal?
V tom není žádný problém. Kluci jsou starší a zkušení, ale poslouchají (úsměv). Bez komunikace se fotbal hrát nedá, řídit se musí všichni hráči bez ohledu na věk a zkušenosti. Jen ti mladí by to měli dělat v mezích slušnosti, jinak by opravdu mohli jednu schytat.

Kdo je v šatně největším lídrem, tahounem, motivátorem?
Už zmiňovaní Kovy a Čip. Poslední dobou i Bačus (Martin Bačík, pozn. redakce). Ten nezavře pusu snad nikdy.

Mužstvo Zábřeha je z velké části poskládáno z přespolních hráčů. Není to v kabině trochu cítit? Není parta až moc „umělá“?
V dnešní době je na takové úrovni jen málo týmů složených z odchovanců. Jak už jsem říkal, partu máme dobrou, nevyskytla se žádná potíž. To, že jsme táhli za jeden provaz, potvrzovaly naše výsledky.

Dokážete si představit, že byste na zábřežském stadionu zakotvil natrvalo? Nebo máte vyšší ambice a berete současné angažmá jako přestupní stanici?
V Zábřeze jsem rok a půl. Chytám tady pravidelně, což je pro mě jako pro brankáře velmi důležité. Takže můžu být spokojený. Ambicióznější cíle samozřejmě jsou, ale je potřeba podávat kvalitní výkony a stále na sobě dřít. Vím, že je přede mnou hodně práce, pořád je co zlepšovat. Co bude dál? Uvidíme. Třeba časem vyšší soutěž opravdu klapne.

Dokážete fotbalově úplně vypnout?
V době mistrovství světa v Brazílii jsem zatím vynechal pouze jedno utkání. Takže by se dalo říct, že fotbalově žiju pořád (smích). Jasně, život není jen o fotbale. Občas je potřeba vypnout a přijít na jiné myšlenky. Ve volnu si pořádně odpočinu, zahraju tenis a trávím spoustu času s přítelkyní.

Vybavíte si inkasovaný gól, po kterém jste se nejvíce červenal?
Z vlastních chyb se snažím poučit, i když gólem neskončí. Dál na ně nemyslím, takže nevybavuju (úsměv).

KDO JE Martin Šustr

Třiadvacetiletý brankář s fotbalem začínal v šesti letech v Boskovicích, kde strávil deset sezón. Po dvouletém působení v Drnovicích se s gólmanským nádobíčkem přestěhoval na Hanou, kde hájil svatyni populární Sigmy. A to až do roku 2012. Slavný klub ho poslal na dvě půlroční hostování, která strávil v Uničově a Znojmě. Za Olomouc si připsal pět prvoligových, za Znojmo pak devět druholigových startů. Byl členem reprezentace do jedenadvaceti let. Se Sigmou vyhrál Pohár České pošty.


Foto: Petr Fišer

Martin Šustr se v zábřežském dresu cítí jako ryba ve vodě.