Trenérské řemeslo ho dlouho nelákalo. Zlom nastal v době, kdy musel podstoupit operaci kolena a nevyhnutelná hospitalizace v nemocnici ho na několik měsíců odstavila na vedlejší kolej. „Postřelmov mě oslovil už před operací, ale tehdy jsem konkrétní nabídku odmítl. Nikdy jsem takové ambice neměl a více než cokoliv jiného jsem chtěl pokračovat v hráčské kariéře v Lesnici. V podstatě se to zlomilo ze dne na den. Tehdy mě to chytlo tak, že jsem u toho zůstal až dodnes,“ prozradil odchovanec klubu, jenž se vrátil na místo činu.

Opravdu si stojíte za tím, že vaše zdvojená role nepřináší žádné bonusy?
„Stojím si za tím, že moc výhod nemá. Po pravdě mě teď nenapadá ani jedna. Pokud jde o zápasy, dost důležité je to, na jaké pozici hrajete. V mém případě to bylo tak, že jsem látal díry v sestavě a nastupoval všude možně. Automaticky jsem tím ztrácel větší přehled o ostatních a celkově o naší hře. Někdy jsem se zase věnoval víc trenérské stránce na úkor toho, abych sám pořádně hrál. Fakt to není jednoduché. Unikají vám různé věci a kolikrát kvůli tomu i špatně vystřídáte. Naštěstí máme v mančaftu pár rozumných kluků, kteří mě dokážou usměrnit a zkrotit ve chvílích, kdy je to potřeba. Pokud mi například tečou nervy, upozorní mě, že je nutné trochu ubrat.“

Na druhou stranu si můžete udělat tréninky podle svých představ a mužstvo tvořit k obrazu svému…
„To je sice pravda, ale pořád jsem i hráč. Zodpovídám za průběh tréninkové jednotky a k tomu se aktivně zapojuji do všech cvičení. Protože nechci být v mančaftu jen do počtu, snažím se pokaždé makat naplno. Jestli si bude chtít někdo za vašimi zády dáchnout a něco odfláknout, tak to neuhlídáte. Proto je lepší, když máte k ruce asistenta. Aby na všechno dohlédl a vámi nachystaný trénink měl daleko větší efekt.“

Jak to u vás funguje v situacích, kdy někomu vyčtete chybu a ve stejném zápase se dopustíte podobného přehmatu? Dám vám to dotyčný najevo?
„Jak kdo. Pokud je to problémový rejpal, tak si samozřejmě vyslechnete své. Zvláště v začátcích se mi od některých borců každé vyčinění později vracelo jako poslušný bumerang.“

Trend je takový, že se na nejnižší krajské úrovni moc netrénuje. Patří Postřelmov mezi světlé výjimky?
„Neřekl bych. Docházka je horší delší dobu, v podstatě chodí furt ti samí. V samotných zápasech je to znát, chybějící fyzička se projeví. Je to jeden z důvodů, proč jsou moje pocity po podzimu rozpolcené. Přes léto jsme toho kvůli dovoleným, směnování v práci a zraněním moc nenatrénovali a naše výkony zpočátku sezóny nestály ani za starou belu. Když jsme se začali zvedat a mohli nasazovat kompletní sestavu, vyhořeli jsme proti Libině a Štítům. Na našem nejslabším bodovém zisku po návratu do I. B třídy se negativně odrazil i fakt, že jsme nedávali góly. Dokonce ani ze standardek, které bývaly naší velkou zbraní. Člověk v hlavě nosí nové nápady a varianty, ale když je nemáte s kým nacvičit a přetavit v realitu, jsou vám k ničemu.“

Nezníte zrovna optimisticky. Nepomohla by postřelmovskému áčku obměna kádru?
„Už jsme se o ni pokoušeli. Aby se mančaft okysličil a hráči, kteří se poctivě nepřipravují, neměli jistotu, že budou za každých okolností v základu i bez tréninku. Bohužel se to zatím moc nedaří. Někteří noví kluci časem buď skončili, nebo nebyli tím pravým ořechovým. Snad budeme v letní přestávce úspěšnější.“

Nemůžu se zbavit dojmu, že úroveň všech fotbalových soutěží každým rokem pokulhává a ztrácí na kvalitě. Vidíte to stejně, nebo máte jiný názor?
„Troufám si tvrdit, že okresní přebor před patnácti lety, který jsme hrávali s Postřelmovem, měl vyšší úroveň než současná I. B třída. Neříkám, že ji zvládnete s prstem v nose, ale kvalita jde rozhodně dolů. Může za to nedostatek hráčů. Do zápasů kolikrát naskakují kusovky a vynucené záplaty, co by se v minulosti nedostaly ani na lavičku. Soutěže stagnují i s ohledem na ambice. Nikdo se nikam nehrne, postup už ani zdaleka není takové terno. Skoro každému připadá zajímavější, když se pohybuje na špici tabulky, ač o soutěž níž, a za sezónu si užije spoustu atraktivních derby. Mimo jiné s početnějšími diváckými návštěvami a bouřlivější kulisami.“

Postřelmov si během jednoho ročníku v I. B třídě vyzkoušel sousední „olomouckou“ skupinu. Jaká je v porovnání s céčkem?
„O hodně kvalitnější. Řekl bych, že se pohybuje o level výš. Nastupujete proti silným výběrům, které mají ve svém středu hráče, co prošli Sigmou Olomouc. Minimálně deset mužstev chce hrát technický fotbal a snaží se vynechávat bezhlavé křápání. Na severu je to spíš válčení se spoustou osobních soubojů.“

Co říkáte na skutečnost, že na úrovni vaší soutěže existující fotbalisté, kteří za každé střetnutí vyinkasují předem domluvené finanční „všimné“? V nejednom případě bez ohledu na to, jaký konečný výsledek se narodí.
„Pro mě je to absolutně nepochopitelná věc. Rozhodně jsem proti tomu. Nevím, jak bych naložil s informací od předsedy, že sice získal dvě velké posily, ale že jim budeme muset dávat peníze. Něco takového bych nechtěl. Jeden by dostával a druhý ne? Nedělalo by to dobrotu. Nastavené by to mělo být tak, že děláme fotbal kvůli partě, a hlavně pro zábavu a pro pobavení. A když je kolektiv opravdu dobrý, tak se i častěji trénuje. Ještě bych pochopil vyplácení cesťáku u někoho přespolního, kdo k vám dojíždí autem a nemá to úplně za kopcem. Jinak mi to hlava nebere. Asi na to musíte mít náturu. Nebo jsou tak naučení z minulosti, kdy hráli někde výš. Chcete mě? Kolik dáte? Peníze jsou u nich až na prvním místě…“



Foto: Petr Fišer

Jiří Picka se stal hrajícím trenérem Postřelmova po návratu z Lesnice. V klubu, který stále zůstává jeho srdeční záležitostí, strávil deset let.