Proč u vás vyhrála právě Mohelnice?
„Zájem měly i Hlučín a HFK Olomouc. Taky se naskýtala možnost zahraničního angažmá v Rakousku, Německu nebo Švýcarsku. Mohelnici jsem zvolil po rozhovorech s Davidem Crhou, který na mě udělal dobrý dojem. Zamlouvaly se mi ambice a klubové cíle. Je mi 28 let a pořád chci hrát fotbal na úrovni. Plusem je i to, že to nemám daleko do Rapotína, kde bydlím.“

David Crha s trenérem Sedláčkem o vás stáli už v zimě. Tehdy jste ale upřednostnil olomoucké HFK. Bylo to kvůli vyšší soutěži?
„Přesně tak. HFK hrálo třetí ligu, Mohelnice divizi. I když mi Olomouc nabídla horší finanční podmínky, dal jsem jí přednost kvůli sportovnímu hledisku. To se snažím zohledňovat ve všech případech.“

Jak jste na tom v současné době po zdravotní stránce? Operované koleno drží?
„Postupně se dostávám do formy. Hrál jsem i přes bolest, operaci jsem pořád odkládal. Jenže to postupem času dospělo až do stádia, že už to dál nešlo. V listopadu jsem musel pod kudlu.“

Dlouhou dobu jste strávil ve Frýdku-Místku, který se po třetiligové anabázi vyšvihl do druhé nejvyšší soutěže. Není z tohoto pohledu přesun do Mohelnice krokem zpátky?
„Nemyslím si. Mohelnice má tým na úrovni, disponuje kvalitním kádrem a řadou zkušených hráčů. Když jsem proti ní nastoupil za Lískovec, který je farmou Frýdku, vypráskala nás v divizním utkání 5:0. Už tehdy bylo znát, že jde správným směrem. Beru to jako super příležitost, jak restartovat svoji kariéru. A svým způsobem i jako odrazový můstek k tomu, abych se vyškrábal zpátky nahoru. Je to nová šance, nová etapa. Všechno se samozřejmě bude odvíjet od zdraví, aktuální výkonnosti a týmových výsledků. Podepsal jsem na rok s roční opcí.“

Jak se mají fotbalisté ve druhé lize? Moc pochvalně se o ní nemluví.
„Jak kde a jak kdo. Je to hodně individuální a rozdílné. Platový rozptyl je v některých případech obrovský. V průměru se tam bere 25 až 30 tisíc. Na druhou stranu se najdou výjimky, kterým se vyplácí 50 nebo dokonce 150 tisíc. A na opačném pólu jsou kluci, co dostávají patnáctku a míň.“

Co říkáte na to, že se nepodařilo naplnit kvótu šestnácti klubů? Jedna ze dvou profesionálních fotbalových soutěží v Česku bude pouze patnáctičlenná. Nesvědčí to o něčem?
„Je to ostuda. Podle mě tam měl být někdo dosazen, klidně i administrativně. Nejen ve druhé, ale i v první lize se to řeší na úkor fotbalu a motivace hráčů. Třeba jen proto, že některý klub nemá na hřišti osvětlení. Vždyť může hrát dopoledne. Vezměte si takový Varnsdorf. Borci tam celou sezónu makají, vybojují si postup, jenže mají smůlu. To musí být strašně demotivující. Druhá liga dojíždí na to, že vyhovující stadión pro elitní soutěž má jen minimum oddílů. Zákonitě se to odráží na ambicích a motivaci.“

Pojďme zpátky k Mohelnici. Jak se v novém působišti cítíte?
„Jako už dlouho ne. Zase mám z fotbalu radost. Spoluhráči mě přijali parádně, v kabině panuje pohoda a dobrá nálada. Konečně jsem znovu v týmu, kterému o něco půjde.“

Obstojí ve třetí lize?
„Máme na to, abychom usilovali o páté místo. Když se nám budou vyhýbat zranění a do začátku soutěže se ještě trochu sehrajeme, jsem přesvědčený, že to zvládneme. Pořád nám na doladění a vypilování pár dní zbývá.“

Jste připravený na zavazující skutečnost, že se od vás bude hodně očekávat?
„Jsem tady od toho, abych mančaftu pomohl. Vím, co je mým úkolem – dávat a připravovat góly. Vždycky a za každých okolností se snažím odvádět maximum a tvrdě pracovat pro tým. Je daleko lepší v 70. minutě vystřídat totálně vyšťavený, vyčerpaný a s pocitem, že jste nechal na trávníku všechny síly, než vydržet až do konce a jen se po něm ploužit.“

V Baníku jste naskakoval po boku bývalého reprezentačního forvarda Milana Baroše. To musela být škola k nezaplacení!
„Přišli jsme ve stejnou dobu. Samozřejmě jsem si to užíval. Milan byl koncovým útočníkem a já pro něj odváděl černou práci. Byla to pro mě fantastická zkušenost. Škoda, že se smrskla jen na deset zápasů. V utkání s Hradcem Králové jsem se zranil a potíže s kolenem mi prvoligovou štaci ukončily. Na profesionální úrovni jsem kvůli tomu nemohl dál pokračovat.“

Do Ostravy si vás vytáhl kontroverzní trenér Pulpit. Vycházel jste s ním bez problémů? Mnozí fotbalisté mu nemůžou přijít na jméno.
„V přípravě za Frýdek jsem dal Baníku gól a asi jsem se mu v povedeném zápase líbil. Jinak by o mě nestál. I když je to svéráz a na trénincích nekompromisní pes, mně vyhovoval. Tehdy jsem na tom byl po fyzické stránce vůbec nejlíp za celou kariéru.“

Důkladně zvýšit hlas umí i mohelnický kormidelník Roman Sedláček. Už jste stačil pocítit jeho nesmlouvavost v případech, kdy se mu něco nelíbí?
„V Mohelnici jsem zatím jen dva týdny. Co jsem stačil vypozorovat, tak zvýšit hlas dokáže, ale spíš v pozitivním duchu. Co vím od spoluhráčů, svůj pohled na věc se nebojí vyjádřit hodně ostře. U trenéra Pulpita to hraničilo až s urážkami. V poslední době se ale údajně zklidnil a už to není tak hrozné.“

Dokázal jste odolat lákadlům a spárům legendární Stodolní ulice? V Ostravě se tam odehrává podstatná část nočního života.
„Když se dařilo, několik oslav tam proběhlo. Utužovala se parta, tmelil se kolektiv. Brávali jsme i přítelkyně a manželky. Někdo tam strávil hodinu, někdo se zdržel delší dobu. Řešily se dobré i špatné věci, někdy si je potřeba všechno důkladně vyříkat. V Baníku nám společná sezení svědčila a prospívala, nakonec jsme se v první lize zachránili. I proto, že jsme táhli za jeden provaz.“

Zásluhou ostravské anabáze jste přičichl k životu profesionálního fotbalisty se vším všudy. Kolik vám zbývalo volného času?
„Moc ho nebylo. Čtyřikrát do týdne se trénovalo dvoufázově, takže ráno i odpoledne. Do toho víkendové nebo pondělní utkání a pozápasový trénink o den později. V podstatě jsme měli volný jen jeden den. Chodili jsme na kafe, k vodě, na tenis. Někdy i na pár piv. Jako všichni ostatní. Každopádně to nebyl žádný extrém, všechno se podřizovalo fotbalu. Žádné průšvihy si na takové úrovni nemůžete dovolit.“

Jste šumperským rodákem, do čtrnácti let jste působil v Rapotíně, krátce jste si zahrál i za Velké Losiny. Stačíte sledovat, co se ve vašem rodném okrese děje na fotbalové scéně?
„Určitě. Výsledky pravidelně zjišťuju na internetu a v novinách. A když jsem byl u rodičů v Rapotíně a Losiny zrovna hrály doma, zajel jsem se na kluky podívat.“

Jako středoškolák jste vystudoval obor mechanik elektronických zařízení. Dokážete si představit, že byste se po skončení fotbalové kariéry věnoval právě tomuto řemeslu?

„Zatím se tak daleko nedívám. Dokud to půjde, chci hrát fotbal. Až mi bude přes třicet, další budoucností se budu zabývat víc. Pokud jde o fotbalovou kariéru, moje svědomí je čisté. Dal jsem jí všechno. O to víc mě mrzí, že mě několikrát přibrzdily zdravotní potíže. Není nic horšího, než když nehrajete, protože kvůli zranění nemůžete.“

Petr Soukup (vlevo) si v Baníku Ostrava zahrál po boku Milana Baroše.