Občas to v podání vašeho mužstva připomínalo horskou dráhu. Jednou dole, jednou nahoře. Jednou nahoře, jednou dole. Odpovídá konečné páté místo možnostem a kvalitám kádru, který letos bojoval za Mohelnici?
„Bohužel jsme nezvládli závěr soutěže. Měli jsme to dobře rozjeté, ale konec nám prostě nevyšel podle našich představ. Osobně si myslím, že rozhodl domácí zápas s Opavou. Celkově se nám nepovedl. Včetně mě. Mančaftu jsem vůbec nepomohl tím, že jsem nedal penaltu. Kdybychom uhráli lepší výsledek, mohli jsme být v tabulce o několik míst výš. Ale to je jen kdyby. V divizi každopádně patříme ke špičce a soupeři nás podle toho i berou.“

Největší nedostatek jednoznačně představovala chabá ofenzíva. Přitom na papíře vypadala vaše sestava zajímavě i směrem dopředu. Kde byl zakopaný pes?
„Každý, kdo sledoval naše zápasy na vlastní oči, to musel dobře vidět. Nedávali jsme góly. Neříkám, že jsme všechny soupeře přejeli, ale pokaždé jsme si vytvořili dostatečný počet šancí na to, abychom se dopracovali ke třem bodům. Zakopaný pes byl ve špatném řešení finální fáze, naše koncovka byla jalová.“

Na čem ještě musíte zapracovat, abyste se mohli plnohodnotně přihlásit do závodu o vyšší soutěž?
„Hlavně by měl každý hráč individuálně zamakat na tom, v čem se potřebuje zlepšit. Fotbal je o sebevědomí, o hráčské kvalitě každého jedince a o tom, jak dokáže pracovat pro tým. To je můj názor, za kterým si stojím.“

Řadíte se mezi fotbalové univerzály, jste schopen operovat ve středu obrany i na stejném místě záložní řady. Kde to máte raději?
„Nevybírám si. Hraju tam, kam mě trenér postaví. V obraně mám všechno před sebou, vidím hru jinak než ze středu hřiště a můžu ji dirigovat. V zápasech, které jsem v této sezóně odehrál, jsem byl pro mužstvo platnější asi jako střední bek.“

Platíte za obávaného exekutora trestných kopů. Věnujete se zahrávání standardních situací nějak speciálně?
„Nijak zvlášť je netrénuju. Ale asi budu muset začít, protože jsem hodně dlouho nedal žádný gól (smích).“

Trenéři vám svěřili kapitánskou pásku. Jaký jste druh vůdce? Na hřišti docela hlasitý, a v kabině? Dokážete spoluhráče pořádně zpucovat, když je to potřeba, nebo jste tišší demokrat, který po biči moc často nesahá?
„Když si to někdo zaslouží, tak samozřejmě zasáhnu. Jen musíte rozpoznat, komu to na hřišti pomůže, a koho to naopak pošle do kolen. V šatně je to něco jiného, tam si to i s trenérem můžeme vyříkat a upozornit se na to, co je potřeba zlepšit. Jediný, na koho řvu pořád, je hlavní rozhodčí (smích).“

Co vám z pozice kapitána vadí nejvíc? Odfláknuté a vypuštěné věci, porušení životosprávy…?
„Odfláknutý zápas. Pochopím, že se někomu nedaří. Ale když vím, jak někdo dokáže zahrát, co má v sobě a na trávníku to není vidět, jen tak to nepřekousnu.“

Máte rád pivo?
„Pivo? To vůbec nepiju! (smích). Ne, ne, nebudu lhát: miluju ho! Ze všech nejvíc Litovel.“

Stalo se vám někdy, že vám to den před zápasem „ujelo“ a přišel jste na sraz s „opicí“? Cítíte teď jako kapitán i v tomto směru větší zodpovědnost?
„Ještě jsem to nikdy nezažil. Ani v Mohelnici se nic takového nestalo. A pevně věřím, že ani nestane.“

Jak jste reagoval na zprávu, že hlavní trenér Petar Aleksijević u týmu končí? Na Mohelnici se snesla doslova jako blesk z čistého nebe.
„Byl jsem hodně překvapený. Petarovo působení u nás nemělo dlouhého trvání, ale i takový je fotbal. Za sebe i za mužstvo mu můžu jen poděkovat. I za tu krátkou dobu nás dokázal stmelit a vytvořit správnou náladu a pohodu v kabině. Uměl to i jako hráč, když k nám přišel poprvé, má to prostě v sobě. V jeho další trenérské kariéře mu přeji hodně štěstí a co nejvíce úspěchů.“

Zamlouvala se vám jeho filozofie a přístup k fotbalu?
„Všem hráčům dokázal na tabuli v kabině a pak i v praxi na hřišti ukázat, co od každého očekává a co by měl plnit přímo během zápasu.“

Bylo to odlišné vedení v porovnání s Romanem Sedláčkem? Jeho generálské bouřky v šatně mohly být pro méně odolné hráče docela nepříjemné. Zvlášť když se nerozpakoval prát týmové prádlo přes noviny, kde některé jedince vůbec nešetřil.
„Jak už jsem říkal, každý trenér má svoji představu o fotbale a o tom, co chce hrát. Já si od každého snažím něco vzít a používám to dál ve vlastním tréninkovém procesu. Co určitě nechci, to je srovnávat Romana Sedláčka s Petarem Aleksijevićem. Jsou odlišní jako lidé i jako trenéři.“

Mužstva se od letní přípravy chopí Květoslav Pospíšil. Co o něm víte?
„Neznám ho, nikdy jsem se s ním osobně nesetkal. Nevím o něm vůbec nic.“

Je to pro hráče obzvlášť nepříjemné, když se trenéři u týmu střídají takhle často?
„Určitě to není optimální. Ale my jako hráči to musíme respektovat a brát to jako fakt.“

Sám se trénování věnujete, v Mohelnici máte na starost malé prcky. Roste z Romana Kuby další mohelnický kouč?
„Už tři roky vedu ročníky narození 2003 až 2004. Strašně mě baví předávat jim všechno, co jsem se ve fotbale sám naučil a sledovat, jak se posouvají dál a dál.“

Jak moc vás mrzí, že jste ze svého šestiletého angažmá v olomoucké Sigmě nevytěžil víc? Nejspíš to byla životní šance.
„Jako každý jsem se chtěl dostat do áčka a zahrát si za něj první ligu. Cíle a plány jsme měli všichni stejné. Ty moje se nenaplnily hlavně proto, že jsem v té době nad fotbalem nepřemýšlel tak jako teď.“

KDO JE ROMAN KUBA

K fotbalu ho přivedl kamarád a už u něj zůstal. „Jako malý jsem zkoušel hodně sportů. Mamka mi říkala, že jsem byl hrozně hyperaktivní dítě,“ vrátil se na úplný začátek osmadvacetiletý mohelnický patriot, který se považuje za sportovního všežravce. „Zabavím se u všeho. A ve všem chci vyhrávat!“ práskl na sebe fotbalista, na jehož vývoji se trenérsky podílela i klubová legenda Antonín Petruška. „Nikdy nezapomenu ani na Jaroslava Komárka, který mě vedl několik let.“
Pravidelné starty a velmi dobré výkony za výběr Hanácké fotbalové župy zapříčinily, že si jej všimli zvědové ze Sigmy Olomouc. Ve čtrnácti letech začal na Hané studovat, navíc do slavného moravského klubu natvrdo přestoupil. „Strávil jsem tam šest let. V té době jsem nastupoval i za mládežnické reprezentace,“ prozradil současný kapitán A-týmu Mohelnice. Kromě Sigmy bylo jeho jméno propojeno i s Lipovou, Uničovem, Břeclaví a Duklou Praha.
Velkou láskou nesmlouvavého bijce je hudba. „Je pro mě velmi důležitá, poslouchám ji každý den. Bez ní prostě nežiju,“ svěřoval se bez ostychu.

Roman Kuba a jeho nefalšovaná gólová radost.