Tak ho nakonec zloději našli a zvedli do výšky. „I ty pidimužíčku, jak nám chceš pomoci?“ ptali se udiveně. „Podívejte,“ odvětil: „já se proplížím mřížovím do komory a pak vám podám, co si budete přát.“ „Dobrá,“ řekli: „uvidíme, co dokážeš.“ k dyž ti dva přišli k farářovu domu, vlezl Paleček do komory a pak zařval z plných sil: „Chcete všechno, co tu je?“ Zloději se polekali a nabádali ho: „Mluv potichu, ať nikoho nepřivoláš.“ Ale Paleček dělal hloupého a znova hlasitě zavolal: „Co chcete? Chcete všechno, co tu je?“ Uslyšela to kuchařka, která spala ve světnici, posadila se na posteli a naslouchala. Zloději ale od strachu odběhli. Za chvíli si zase dodali odvahy, neboť mínili tak, že „ten mrňous nás chce jen škádlit“ a přišli zpět a šeptali: „Tak nám něco podej, teď už vážně.“ Tu zakřičel Paleček potřetí, jak nejsilněji uměl: „Jo, jo, já vám podám všechno, jen nastavte ruce!“ To děvečka uslyšela zcela zřetelně, vyskočila z postele a vyrazila ke dveřím. Zloději utekli pryč a upalovali, jakoby je honili. Děvečka, když nic neviděla, šla pro světlo. Když s ním vešla do komory, vyběhl Paleček, aniž by si ho všimnula, ven a rovnou do stodoly. Děvečka prošmejdila každý kout, ale nic neviděla a nic nenašla, a tak si lehla opět do postele a měla to všechno za živý sen. Paleček vylezl po stéblech sena nahoru a našel si pěkné místo ke spaní, kde se uložil k odpočinku, dokud nebude bílý den a nevydá se domů k rodičům. Ale čekala ho ještě jiná dobrodružství! k dyž se rozednívalo, děvečka vstala, aby nakrmila dobytek. Její první cesta vedla do stodoly, kde nabrala plnou náruč sena a zrovínka to, ve kterém ležel a spal ubohý Paleček. A spal tak tvrdě, že nic necítil a neprobudil se dříve, než byl v hubě jedné krávy, která ho popadla se senem. „Ach, Bože!“ volal: „jak jsem se octl v mandlu?“ Ale brzy poznal, kde se ocitnul. Tak se činil, aby se nedostal mezi zuby a nebyl rozmačkán, nakonec se senem sklouznul do žaludku. „V téhle komůrce zapomněli na okna,“ řekl: „slunce sem nesvítí a svítilnu taky nikdo nepřinesl.“ Prostě se mu to bydlení pranic nezamlouvalo, a protože dovnitř přicházelo stále nové seno, za chvíli tu bylo pěkně těsno. To ho vylekalo, tak zavolal hlasitě, jak jen mohl: „Už mě nekrmte! Už mě nekrmte!“ Děvečka zrovna krávu dojila, a když slyšela mluvit, aniž by někoho viděla, a byl to ten samý hlas, který slyšela v noci, polekala se tak, že se svalila za stoličky a mléko vylila. Pádila ke svému pánu a volala: „Božíčku, pane faráři, ta kráva mluví!“ „Ty ses zbláznila,“ odvětil farář. A šel do stáje, aby se sám podíval, jak se to s krávou má. Ale sotva tam vkročil, tak Paleček opět zavolal: „Už mě nekrmte! Už mě nekrmte!“ Tu se farář polekal, neboť měl za to, že do krávy vstoupil ďábel, a poručil ji ihned porazit. t ak krávu zabili, ale žaludek, uvnitř kterého vězel Paleček, hodili na hnůj. Palečkovi dalo velkou práci dostat se ven, ale sotva vystrčil hlavu, přišlo na něj nové neštěstí. Přiběhl hladový vlk a žaludek spolknul. Paleček však neztratil odvahu a měl vlka k hovoru: „Milý vlku, já vím o lepším obědě!“ „A kde bych ho dostal?“ zeptal se vlk. „V tom a tom domě, můžeš tam vlézt skrze výlevku a budeš mít koláč, špek i klobásy, ani to všechno nesežereš.“ A popsal vlkovi cestu do otcova domu. Vlk se nenechal dvakrát přemlouvat, protlačil se v noci výlevkou do domu a v komoře se dal s chutí do jídla. Když se nažral, chtěl se vydat na zpáteční cestu, ale protože měl plné břicho, nedokázal se výlevkou protáhnout. S tím Paleček počítal a jal se nyní ve vlkově břiše vyvádět, skákat a křičet z plných sil. „Buď zticha,“ okřikl ho vlk: „probudíš lidi.“ „A co,“ řekl mrňous: „ty ses dosyta najedl, já se chci taky pobavit.“ A začal nanovo ze všech sil ječet a křičet a kvílet. t o lomození otce i matku nakonec probudilo. Vstali a běželi ke dveřím do komory, aby se podívali špehýrkou dovnitř. Když viděli, že se uvnitř usadil vlk, běželi, aby přinesli sekeru a kosu. „Ty se drž vzadu,“ řekl muž se sekerou, než vešel do komory: „až mu dám ránu a ještě nebude mrtvý, tak ho rozpárej kosou!“ Paleček slyšel otcův hlas a volal: „Milý otče, já jsem tu! Vězím uvnitř vlka!“ Otec pravil radostně: „Pánbů zaplať, naše milované dítě se zase našlo.“ A poručil ženě, ať dá tu kosu pryč, aby Palečkovi neublížila. Potom vešel dovnitř a dal vlkovi takovou ránu, že tento padnul jako podťatý, potom vzali nůž a nůžky a rozpárali mu břicho a vytáhnuli Palečka ven. a ch,“ řekl otec: „co my jsme si o tebe nadělali starostí.“ „Nu, otče, já jsem na tom světě též mnohé zkusil, pánbů zaplať, že zase mohu dýchat čerstvý vzduch.“...

(Příspěvek byl zkrácen na 5000 znaků)

b yl jednou jeden chudý sedláček, který jednoho večera seděl u krbu a prohraboval oheň, a jeho žena seděla a předla. Tu řekl: „Je to věru ke stýskání, když člověk nemá děti! U nás je ticho jako v kostele, zatímco v ostatních chalupách je hlučno a veselo!“ „Ano,“ odvětila žena a povzdechla si: „kdyby tu bylo alespoň jedno, i kdyby bylo tak malinké jako palec, byla bych s ním spokojená, měli bychom ho ze srdce rádi.“ Pak se stalo, že žena začala zčista jasna postonávat a za sedm měsíců porodila dítě, které sice mělo všechny údy, ale nebylo větší než palec. Tu si řekli: „Je přesně takové, jaké jsme si přáli, to naše milované dítě.“ A dali mu podle jeho vzhledu jméno Paleček. Při výživě nic nezanedbávali, ale dítě nerostlo, zůstalo stejné, jaké bylo v první hodině, ale ustavičně se rozhlíželo a všechno okukovalo, a tak se brzy vyjevilo jako chytré a zručné stvořeníčko, kterému se poštěstí vše, co si umane. s edlák se jednoho dne hotovil do lesa na dříví a posteskl si: „Nu, teď by se mi hodil někdo, kdo by mi pomohl s vozem.“ „Otče,“ zvolal Paleček: „já vůz za vámi do lesa přivezu, nechte ho tady, v určeném čase budu u vás.“ Otec se usmál a řekl: „Jak to chceš udělat, jsi příliš malý, abys vedl koně za uzdu.“ „To není problém, otče, když mi matka obstará zapřahání, sednu si koni do ucha a budu mu říkat, jak má jet.“ „Nu,“ odvětil otec: „nakonec, proč bychom to nevyzkoušeli.“ Když nastal čas, matka zapřáhla a posadila Palečka do koňského ucha a ten malý volal, jak se tak volá na koně hyjé! hot! a čehý! A kůň kráčel, jako by ho vedl mistr a vůz jel tou správnou cestou do lesa. i stalo se, že na jednom místě zabočil a šli tam zrovna nějací dva cizí muži. „Můj ty světe,“ řekl jeden: „co je to? Vůz jede, forman volá na koně, ale nikdo není k vidění.“ „Inu, je to prapodivné,“ řekl ten druhý: „půjdeme za vozem a uvidíme, jak se to s ním má.“ Vůz jel rovnou do lesa a právě na místo, kde leželo připravené dřevo. Když Paleček uviděl otce, volal: „Podívejte, otče, jsem tady i s vozem, sundej mě dolů.“ Otec levou rukou popadl koně a pravou vyndal svého synka z ucha a ten si sednul na stéblo slámy. Když ti dva cizí muži Palečka zpozorovali, nevěděli, co by samým překvapením řekli. Tu vzal jeden druhého na stranu a řekl: „Poslouchej, ten mrňous by nám mohl přinést štěstí. Mohli bychom ho ve městě předvádět za peníze. Kupme ho!“ Tak šli k sedlákovi a řekli: „Prodej nám toho mužíčka, bude se u nás mít dobře.“ „Kdepak,“ řekl otec: „to je mého srdce potěšení a je mi cennější nad všechno zlato světa.“ Ale Paleček, když o tom obchodě slyšel, vyšplhal se po šosu kabátu svého otce, posadil se mu na ramena a šeptal mu do ucha: „Otče, jen mě jim prodejte, já se vám zase vrátím.“ Tak ho otec těm dvěma za tučný obnos prodal. „Kde chceš sedět?“ zeptali se muži Palečka. „Posaďte mě na kraj vašeho klobouku, tam se mohu procházet sem a tam, pozorovat okolí a nespadnu dolů.“ Tak mu učinili po vůli, a když se Palouček rozloučil s otcem, vydali se na cestu pryč. t ak šli, dokud se nesetmělo a tu ten malý řekl: „Sundejte mě dolů, je to nutné.“ „Jen zůstaň tam,“ řekl muž, kterému seděl na hlavě: „mě to nevadí, vždyť ptáci mi tam také něco občas hodí.“ „Ne, ne,“ řekl Paleček: „já vím, co se sluší, rychle mě sundej dolů!“ Muž sundal klobouk a posadil Palečka na pole u cesty, ten vyskočil a kličkoval mezi hroudami a nakonec vběhnul do jedné myší díry. „Hezký večer pánové, domů už dojdete beze mě!“ zavolal na ně posměšně. Muži přiskočili a píchali do myší díry holemi, ale byla to zbytečná námaha, Paleček zalézal hlouběji a hlouběji a brzy se úplně setmělo, a tak vztekle vandrovali domů s prázdným měšcem. k dyž Paleček zpozoroval, že jsou pryč, vylezl z podzemní chodby ven. „Takhle potmě se procházet po poli je věru nebezpečné,“ řekl si: „jeden by si lehce mohl zlomit nohu nebo vaz.“ Naštěstí narazil na prázdnou šnečí ulitu. „Zaplať pánbů,“ zajásal: „tady přečkám noc v bezpečí.“ Vlezl si dovnitř. Ale zrovna chtěl usnout a tu uslyšel dva kolem jdoucí muže, jak jeden říká tomu druhému: „Jak to uděláme, abychom tomu bohatému faráři odnesli peníze i stříbro?“ „Já bych věděl!“ zavolal na ně Paleček. „Co to bylo?“ řekl jeden zloděj polekaně: „slyšel jsem někoho mluvit.“ Zůstali stát a naslouchali, tu pravil Paleček: „Vezměte mne s sebou, já vám pomohu.“ „Kdepak jsi?“ „Hledejte na zemi a uvidíte, odkud hlas přichází.“ odvětil. Tak ho nakonec zloději našli a zvedli do výšky. „I ty pidimužíčku, jak nám chceš pomoci?“ ptali se udiveně....

(Příspěvek byl zkrácen na 5000 znaků)

b yl jednou jeden sedlák a ten měl věru podařeného syna. Ten vám lhal, jen otevřel hubu, až z toho bylo otci stydno, a tak mu jednoho dne do ruky strčil pár krejcarů a poslal ho do světa. Chasníkovi to přišlo jako na zavolanou a spokojeně si vandroval, až přišel k nějakému mlýnu, kde uviděl krajánka, jak tam jen tak stojí a kouká do náhonu. Šel k němu a zeptal se: „Hele, neplul tady kolem mlýnský kámen?“ „Baže, jo.“ odvětil krajánek: „Hned jsem popadl sekeru a chtěl ho přitáhnout, ale bylo to všechno nadarmo, uplaval mi pryč i s tou sekerou.“ „Poslouchej, kamaráde, my se k sobě hodíme!“ řekl chasník krajánkovi: „Víš, co? Pojď se mnou, budeme hledat službu společně.“ Domluveno, uděláno! t ak vandrovali světem spolu, až dorazili do velkého města, kde si našli službu u jednoho velkého pána. Jeden z nich posluhoval pánovi, ten druhý byl k ruce paní. Jednoho dne šel pán se svým sluhou ven, ukázal na městskou věž a řekl: „Už si někdy viděl tak vysokou věž?“ „Baže! U nás doma stojí ještě větší! Ten kohout na střeše dosahuje až k nebi a zobá hvězdy.“ „Ty lžeš!“ „Tak se zeptejte mého kamaráda a uvidíte!“ Když přišli domů, pán se hned toho druhého ptal a ten mu zcela vážně řekl: „Ano, je to tak a ne jinak! Ale to není nic proti věži, která stojí u nás doma! Můj pradědeček na to vsadil i hlavu, že je tak a tak vysoká, o tom si nechte vyprávět. Aby to dokázal, hodil z věže úplně novou sekeru, a když dopadla na zem, byla celá zrezivělá a topůrko zvetšelé.“ j indy paní upekla obrovský koláč a ptala se svého sluhy: „Jestlipak tvoje matka někdy upekla velký koláč?“ „Baže! Ještě daleko větší, jednou moje matka upekla tak velký koláč, že se museli sběhnout všichni chlapi se sousedství, aby ho zvednuli.“ „Ty lžeš!“ řekla paní. „Tak se zeptejte mého kamaráda a uvidíte!“ Ten zrovna vešel do kuchyně, tak se ho paní hned ptala a on s vážnou tváří odvětil: „Ano, je to tak a ne jinak! Ale není to nic proti koláči, který jednou upekla moje matka. Jenom tím, co odkrojili od kraje, by jeden vykrmil dvanáct stád prasat!“ z a nějaký čas šla paní do zahrady a sluhu vzala s sebou. „Už jsi někdy viděl tak vysokou kampešku?“ [pozn1] „Baže! Ještě daleko větší. To moje matka má zahradu, která je jednou tak velká jak ta vaše, a v ní rostla kampeška, ta vám byla tak vysoká a široká, že celou zahradu zakrývala a její listy visely přes plot.“ „Ty lžeš!“ „Tak se zeptejte mého kamaráda a uvidíte!“ Když se vrátili na nádvoří, stál tam pánův sluha a paní se ho hned zeptala. „Ano, je to tak a ne jinak.“ řekl tento s vážnou tváří: „A to není nic proti kampešce, co stála v zahradě mé matky! To vám byla kampeška! Byla tak vysoká, že si jeden stěží umí představit. Jen si to poslechněte! Jednou přišel houf cikánů, ti se na kampešce usadili se ženami i dětmi, každá rodina na jednu stranu. A byli od sebe tak daleko, že jeden druhého neslyšeli, když kovali podkovy nebo se hádali se ženami.“ t ak to už bylo na pána i paní příliš, a tak oba ty chasníky poslali pryč se slovy: „Koukejte se vy dva, vy nepotřebujete pracovat, vy se tím světem můžete prolhat!“ [pozn2]

b yl jednou jeden sedlák a ten se jmenoval Rak. Jednoho dne zapřáhl své dva voly do fůry dřeva a vydal se do města, aby tam to krásné dřevo prodal za dva zlaté jednomu doktorovi. Když mu doktor vyplácel peníze, seděl zrovna u prostřeného stolu: Sedlákovi lezly nad těmi vybranými pokrmy a vínem oči z důlků a tu mu přišlo na mysl, že být doktorem by vůbec nemuselo být špatné. Jak tam tak ještě chvíli okouněl a sbíhaly se mu sliny, pochlapil se a zeptal se, zda by se také nemohl stát doktorem. „Jistě,“ odvětil lékař. „A co proto musím udělat?“ zeptal se sedláček. „Nejprve si kup slabikář, ve kterém budou kromě písmen i obrázky, hleď, aby tam byl také obrázek kohouta; za druhé prodej vůz a voly a opatři si doktorský šat a načiní, co k tomu stavu patří; nu a za třetí si nechej namalovat štít, na kterém bude napsáno „Doktor Vševěd“ a ten přibij nad dveře chalupy.“ p antáta Rak nelenil a udělal do puntíku všechno, co mu řekli. Když se tedy takto podoktořil, stalo se, že se jednomu bohatému a mocnému pánovi ztratily peníze. Tu mu řekli o doktoru Vševědovi, který žije v té a té vesnici a musí vědět i to, kam přišly ty peníze. Tak pán nechal ihned zapřáhnout kočár a jelo se do té vsi. A tam se pán vyptal pantáty Raka, zda je opravdu doktor Vševěd. „Ano, to jsem!“ Tak to musel ihned jet s pánem a hledat mu ukradené peníze. Ale pantáta Rak nedal jinak, jeho žena Gréta musí s nimi. Pán s tím souhlasil, tak nasedli do kočáru a jeli na zámek. Když tam přijeli, bylo na stole prostřeno, neboť doktor se musel před prací občerstvit. „Dobrá.“ souhlasil pantáta, ale jeho žena Gréta prý musí jísti s nimi. k dyž přinesl první sluha mísu výtečného jídla, strčil pantáta Rak do ženy a řekl: „Gréto, koukej, to je první.“ a myslil tím první chod. Avšak ten sluha se strašlivě polekal, protože si myslel, že tím prvním doktor myslí jeho, a protože to byla pravda, opravdu měl v krádeži prsty, vyběhl ven a řekl svému kamarádovi: „Ten doktor ví vše, bude s námi zle, on řekl, že já jsem ten první.“ Tomu druhému se dovnitř nechtělo, ale musel. Když vešel s mísou dovnitř, strčil pantáta Rak do ženy a řekl: „Gréto, to je druhý.“ Na sluhu padla takový hrůza, že byl rád, když mohl vycouvat ven. Třetímu sluhovi se nevedlo lépe, neboť pantáta Rak strčil do ženy a řekl: „To je třetí!“ A když přišel čtvrtý sluha s přikrytou mísu, pán pokynul doktorovi, aby předvedl svoje umění a řekl mu, co je uvnitř. Pantáta Rak si mísu bezradně prohlížel a nevěděl, jak by si pomohl, a tak si jen povzdychnul: „Ty ubohý Raku!“ Když to pán uslyšel, zvolal: „Vida, on to ví, tak to taky ví, kde jsou peníze!“ V té míse byli opravdu raci! Sluha byl bledý jako smrt a dával pantátu Rakovi znamení, zda by za ním vyšel ven. Když byli nyní venku, sluhové se přiznali, že ty peníze ukradli, ale rádi je vrátí a jemu k tomu dají pěknou sumičku, jen když je neprozradí, protože jinak by přišli o hlavu. A také mu prozradili, kde jsou ukryté ty peníze. S tím byl doktor spokojený, šel dovnitř, sedl si ke stolu a řekl: „Pane, teď se podívám do své knihy a hned uvidím, kde jsou ty peníze.“ Pátý sluha si ale mezitím vlezl do pece, aby si poslechnul, co ještě doktor ví. Ten seděl, listoval knihou a hledal obrázek kohouta. A protože ho nemohl nalézt, zamumlal si pro sebe: „Kdepak jsi zalezlý, pojď hezky na světlo!“ Ten v peci věřil, že pantáta Rak mluví o něm, vyskočil z pece a volal: „Ten doktor ví vše!“ Pak pantáta Rak pánovi ukázal, kde jsou jeho peníze, ale sluhy neprozradil. i nu, za tohle doktorování dostal od obou stran za odměnu pěknou sumičku a stal se zámožným a slavným mužem. [pozn1]

Do Běty jako by uhodil hrom: „Bože, božíčku, já nejsem já!“ běhala po vsi jako šílená od dveří ke dveřím, ale lidé slyšeli jen její kvílení a cinkání rolníček, a tak jí žádný neotevřel a ona utekla pryč. Už ji nikdo nikdy nespatřil. [pozn1]

b yl jednou jeden sedlák, který měl dceru a té říkali chytrá Běta. Když vyrostla, otec řekl: „Teď abychom ji provdali.“ „Ba, ba,“ povzdechla si matka: „jen by přišel jeden, co by ji chtěl.“ Konečně se jeden objevil, byl z daleka a jmenoval se Honza. Požádal o její ruku, ale rád byl měl ujištění, že je opravdu tak chytrá, jak si lidi povídají. „Ba, ba,“ řekl otec: „ta vám má filipa.“ A matka dodala: „Ta vidí vítr běhat po ulicích a slyší mouchy kašlat.“ „Dobrá, dobrá, však hloupější bych nebral!“ řekl Honza. s edli si všichni ke stolu, aby pojedli, když matka pravila „Běto, jdi do sklepa a přines pivo.“ Běta popadla džbán a šla do sklepa; aby neměla dlouhou chvíli, klapala si víkem džbánku do kroku i do skoku. Když byla dole, vzala si stoličku a postavila ji před sud, protože se nechtěla shýbat, aby si, nedej bůh, nepošramotila záda nebo nepřišla k jiné škodě. Džbánek přistrčila nohou, otevřela pípu a zatímco si pivo spokojeně teklo a žblunkalo, bloudila očima kolem, aby jí cos neuteklo. Tu ji oko padlo na sekyru, kterou tam nedávno zapomněl zedník, a teď jí visela přímo nad hlavou. „Bože, božíčku,“ začala Bětka lamentovat: „Když se za toho Honzu dostanu, budeme mít jistojistě dítě a ono nám jednoho dne vyroste, půjde do sklepa pro pivo a tady ta sekera mu spadne na hlavu a zabije ho.“ Krve by se v ní nedořezal a kámen by se nad ní ustrnul. Seděla a usedavě plakala. n ahoře už měli žízeň, ale chytrá Běta nikde. Tak matka poslala děvečku, ať se jde podívat, kde zůstala. Děvečka přišla dolů a uviděla ji sedět u sudu a hlasitě naříkat. A když se jí zeptala, co se stalo, tu jí Běta celou tu smutnou historii vylíčila tak barvitě, že ubohá děvečka zalomila rukama a zvolala: „Na to by jiný než naše chytrá Běta nepřišel! Bože, božíčku, takové neštěstí!“ sedla si vedle a nebyla k utišení, zatímco těm nahoře se lepil jazyk na patro. Však taky poslali dolů pacholka, aby vypátral, co se tam děje a kde je pivo. Byl to chlap jako hora, ale když slyšel to Bětino srdceryvné vyprávění, něco se v něm zlomilo a zaúpěl: „Na to by jiný než naše chytrá Běta nepřišel! Hrom do palice, takové neštěstí!“ Tak ho našla matka, jak sedí na podlaze a naříká a ty dvě mu přizvukují. Na její otázání, na její přikázání, jí to vypověděli, co čeká to nenarozené. „Na to by jiný než naše chytrá Běta nepřišel! Bože, božíčku, takové neštěstí!“ zakvílela matka. Do té lamentace jí vběhnul otec, který už nahoře neměl stání. Ani toho Běta neušetřila, pěkně mu to pověděla, co jeho vnoučka čeká, a bylo toho hodně. Starý to neunesl a rozplakal se: „Na to by jiný než naše chytrá Běta nepřišel! Svatý Antoníčku, takové neštěstí!“ Tak tam seděli kolem sudu a bylo jich málem jako apoštolů, naříkali a plakali, vzdychali a kvíleli, lamentovali a lomili rukama. n ahoře zůstal s tím vším jídlem a bez piva ženich sám. A protože samotnému tak nechutná, zvedl se od stolu a vydal se do sklepa. Našel je všechny, jak ve spolek usedavě naříkají, jeden předhání druhého a druhý trumfuje třetího, a tak se jich ptal, cože se stalo. A když mu Bětka vypověděla, co se má stát a stane se, řekl: „No, Běto, vidím, že ty jsi chytrá tak akorát, chytřejší bych ve svém hospodářství ani nesnesl, tebe si vezmu za ženu.“ a popadl ji za ruku, vyvedl ven a brzy byla svatba. t ak si žili jako dvě hrdličky, až jednou Honza pravil: „Milá Bětko, já musím za prací, abych vydělal nějaké peníze, ty jdi zatím na pole a nažni obilí, abychom měli chleba.“ „To víš, můj milovaný, že udělám, jak říkáš.“ slíbila Běta, a když Honza odešel, uvařila si chutnou kaši a vzala si ji sebou na pole. Když tam přišla, rozumovala: „Co teď? Dám se do práce nebo se napřed najím? No, raději se napřed najím.“ Vyjedla z hrnce kaši a pak mudrovala: „Co teď? Dám se do práce nebo se raději prospím? No, raději se prospím.“ a uložila se do obilí a usnula. h onza byl už dávno doma, byl už večer, ale Běta nikde. Tak se šel podíval, kolik udělala práce, ale našel ji, jak leží v obilí a spí, zato práce byla netknutá. „Hrome, to mám ale chytrou ženu!“ řekl Honza, utíkal domů, aby přinesl síť na ptáky i s rolničkami, kterou pak kolem spící Běty omotal. Pak běžel zase domů, zamknul dveře, sedl si na stoličku a čekal. b yla už tma tmoucí, když se Běta celá zpitomělá probudila. Při každém svém pohybu, slyšela rolničky. „Jsem to já nebo to nejsem já?“ ptala se sama sebe udiveně a vydala se domů, aby se tam zeptala. Ale dveře byly zamčené, musela zaklepat na okno, a když se ozvalo Honzovo zabručení, zeptala se: „Honzo, je Běta doma?“ „Baže, je doma,“ odpověděl Honza: „kde by byla?“ Do Běty jako by uhodil hrom: „Bože, božíčku, já nejsem já!“ běhala po vsi jako šílená od dveří ke dveřím, ale lidé...

(Příspěvek byl zkrácen na 5000 znaků)

b ylo jednou jedno zbožné děvčátko, které žilo s matičkou v chalupě, kde si podávaly dveře bída s nouzí, a tak mu nebylo ani do skákání ani do výskání. Jednou šlo zase do lesa pro nějakou tu jahodu, a tu potkalo stařenku, která dobře věděla o jeho starosti, slyšela o jeho žalosti, a tak mu darovala hrneček s kouzelným přikázáním. Mělo mu prý povědět: „Hrnečku, vař!“ a bude v mžiku plný sladké prosné kaše, až se člověku seběhnou všecky sliny. Bude-li mít dost, stačí když řekne „Hrnečku, dost!“ a bude po vaření. A taky bylo! Děvčátko poděkovalo, popadlo hrníček a pelášilo domů k mamince, aby tam jedly a jedly; a že té kaše bylo, co si jejich hrdla ráčila! k terého si dne, děvčátko muselo zrovna někam odběhnout, přišla matičce slina na kaši, a tak pravila: „Hrnečku vař!“ Kaše byla hotová, než by jeden okem mrknul, a matička se cpala až k břicha prasknutí, a když měla dost, přála si, aby hrneček s vařením přestal, ale zapomněla to správné přikázání. A protože hrneček jinému nerozuměl, vařil dál a dál, kaše přetekla přes okraj a za chvíli jí byla plná kuchyně, pak celý dům, až se vydala na ulici a že by si vyšla do světa; no to už bylo už k úzkosti, neboť se valila dál a dál a žádný z lidí si nevěděl rady. n a poslední chvíli přišla záchrana, děvčátko se vrátilo domů, a když tu spoušť vidělo, zhurta křiklo: „Hrnečku, dost!“ A hrneček poslechnul a přestal vařit. Inu, právě včas! Stejně se tenkrát musel každý, kdo chtěl do města, tou sladkou kaši prokousat.

j ednou sháněl hladový lišák zase něco k snědku a našel strom, na kterém uviděl stračí hnízdo. Tak zavolal: „Dneska tento strom porazím a vydlabu si z něj loďku!“ Uslyšela to straka a prosila: „Neporážej ten strom! Mám tu v hnízdě pět mladých, ti všichni zahynou, pokud ho porazíš!“ Lišák se olíznul a řekl smířlivě: „Inu, když mi dáš jedno z tvých holátek, nechám ten strom stát.“ Tak mu ubohá straka dala jedno pískle a lišák odešel. j enomže druhého dne přišel lišák znova a řekl: „Nenašel jsem žádný stejně dobrý strom na moji loďku. Dneska ho porazím!“ Straka prosila: „Když strom necháš stát, dám ti jedno z mých holátek.“ Lišák se olíznul a bylo to! z a nějakou chvíli přiletěla ke strace na návštěvu vrána a ptala se: „Kdepak jsou tvá holátka?“ Straka odvětila: „Byl tu dvakrát lišák a chtěl porazit náš strom, tak jsem mu je dala, aby to nedělal.“ Vrána se zasmála: „Ty jsi mi ale hloupá! Jak by mohl lišák porazit strom, když nemá ani pilu ani sekeru!“ d alší den byl lišák tu a opět se stejnou písničkou: „Stále jsem lepší strom na loďku nenašel, dneska ho opravdu porazím, pokud mi nedáš jedno holátko!“ Ale tentokrát se straka zasmála a řekla: „Jak chceš porazit strom, když nemáš ani pilu ani sekeru?“ Lišák kysele řekl: „Kdopak ti do hlavy nasadil rozum? To byla určitě vrána, ale na tu si hned posvítím!“ v ydal se na pole, tam sebou prásknul na zem, jazyk vyplazil z tlamy a dělal mrtvého. Za okamžik přiletěla zvědavá vrána a opatrně kolem mrtvého cupitala dokola a prohlížela si ho. Nakonec na něj skočila a klovla ho do vystrčeného jazyka. Zobla jednou, zobla podruhé a tu ji lišák popadl a chtěl ji sežrat. Ale vrána zaskřehotala: „Nebylo by lepší schovat se támhle do křoví? Copak asi všichni řeknou, až tě uvidí, že požíráš obyčejnou vránu?“ To byl rozumný nápad. Lišák vránu nesl v hubě k lesu. Tu vrána řekla: „Hele, postav mne na zem, půjdu vedle tebe.“ Lišák úplně zapomněl, že vrána umí létat, a tak ji postavil na zem, aby šla vedle něj. a pak už jen koukal s otevřenou tlamou, jak mu vrána letí pryč. Inu, pochopil, že opravdu není to nejchytřejší zvíře v lese. [pozn1]

Červená Karkulka pak nanosila obrovské kameny, kterými vlkovo břicho naplnili, a když se ten probudil a chtěl utéci, kameny ho tak děsivě tížily, že klesnul k zemi nadobro mrtvý. t i tři byli spokojeni. Lovec stáhnul vlkovi kožešinu a odnesl si ji domů, babička snědla koláč a vypila víno, které Červená Karkulka přinesla, a opět se zotavila. A Červená Karkulka? Ta si svatosvatě přísahala: „Už nikdy v životě nesejdu z cesty do lesa, když mi to maminka zakáže!“ o Červené Karkulce se ještě vypráví, že když šla jednou zase k babičce s bábovkou, potkala jiného vlka a ten se jí taky vemlouval a snažil se ji svést z cesty. Ale ona se toho vystříhala a kráčela rovnou k babičce, kde hned vypověděla, že potkala vlka, který jí sice popřál dobrý den, ale z očí mu koukala nekalota. „Kdyby to nebylo na veřejné cestě, jistě by mne sežral!“ „Pojď,“ řekla babička: „zavřeme dobře dveře, aby nemohl dovnitř.“ Brzy nato zaklepal vlk a zavolal: „Otevři, babičko, já jsem Červená Karkulka a nesu ti pečivo!“ Ty dvě však zůstaly jako pěny a neotevřely. t ak se ten šedivák plížil kolem domu a naslouchal, pak vylezl na střechu, aby tam počkal, až Červená Karkulka půjde večer domů, pak ji v temnotě popadne a sežere. Ale babička zlé vlkovy úmysly odhalila. Před domem stály obrovské kamenné necky, tak Červené Karkulce řekla: „Vezmi vědro, děvenko, včera jsem vařila klobásy, tak tu vodu nanosíme venku do necek.“ Když byly necky plné, stoupala vůně klobás nahoru až k vlkovu čenichu. Zavětřil a natahoval krk tak daleko, že se na střeše více neudržel a začal klouzat dolů, kde spadnul přímo do necek a bídně se utopil. a tak šla Červená Karkulka večer spokojeně domů a nic zlého se jí nestalo. [pozn1]

b yla jednou jedna sladká dívenka, kterou musel milovat každý, jen ji uviděl, ale nejvíce ji milovala její babička, která by jí snesla i modré z nebe. Jednou jí darovala čepeček karkulku z červeného sametu a ten se vnučce tak líbil, že nic jiného nechtěla nosit, a tak jí začali říkat Červená Karkulka. j ednou matka Červené Karkulce řekla: „Podívej, Karkulko, tady máš kousek koláče a láhev vína, zanes to babičce, je nemocná a zeslábla, tímhle se posilní. Vydej se na cestu dříve než bude horko, jdi hezky spořádaně a neodbíhej z cesty, když upadneš, láhev rozbiješ a babička nebude mít nic. A jak vejdeš do světnice, nezapomeň babičce popřát dobrého dne a ne abys šmejdila po všech koutech.“ „Ano, maminko, udělám, jak si přejete.“ řekla Červení Karkulka, na stvrzení toho slibu podala matce ruku a vydala se na cestu. b abička bydlela v lese; celou půlhodinu cesty od vesnice. Když šla Červená Karkulka lesem, potkala vlka. Tenkrát ještě nevěděla, co je to za záludné zvíře a ani trochu se ho nebála. „Dobrý den, Červená Karkulko!“ řekl vlk. „Děkuji za přání, vlku.“ „Kampak tak časně, Červená Karkulko?“ „K babičce!“ „A copak to neseš v zástěrce?“ „Koláč a víno; včera jsme pekli, nemocné a zesláblé babičce na posilněnou.“ „Kdepak bydlí babička, Červená Karkulko?“ „Inu, ještě tak čtvrthodiny cesty v lese, její chaloupka stojí mezi třemi velkými duby, kolem je lískové ořeší, určitě to tam musíš znát.“ odvětila Červená Karkulka. Vlk si pomyslil: „Tohle mlaďoučké, jemňoučké masíčko bude jistě chutnat lépe než ta stařena, musím to navléci lstivě, abych schlamstnul obě.“ c hvíli šel vedle Červené Karkulky a pak pravil: „Červená Karkulko, koukej na ty krásné květiny, které tu rostou všude kolem, pročpak se trochu nerozhlédneš? Myslím, že jsi ještě neslyšela ptáčky, kteří by zpívali tak líbezně. Ty jsi tu vykračuješ, jako kdybys šla do školy a přitom je tu v lese tak krásně!“ Červená Karkulka otevřela oči dokořán a když viděla, jak sluneční paprsky tancují skrze stromy sem a tam a všude roste tolik krásných květin, pomyslila si: „Když přinesu babičce kytici čerstvých květin, bude mít jistě radost, času mám dost, přijdu akorát.“ A seběhla z cesty do lesa a trhala květiny. A když jednu utrhla, zjistila, že o kus dál roste ještě krásnější, běžela k ní, a tak se dostávala stále hlouběji do lesa. a le vlk běžel rovnou k babiččině chaloupce a zaklepal na dveře. „Kdo je tam?“ „Červená Karkulka, co nese koláč a víno, otevři!“ „Jen zmáčkni kliku,“ zavolala babička: „jsem příliš slabá a nemohu vstát.“ Vlk vzal za kliku, otevřel dveře a beze slova šel rovnou k babičce a spolknul ji. Pak si obléknul její šaty a nasadil její čepec, položil se do postele a zatáhnul závěs. z atím Červená Karkulka běhala mezi květinami, a když jich měla náruč tak plnou, že jich víc nemohla pobrat, tu jí přišla na mysl babička, a tak se vydala na cestu za ní. Podivila se, že jsou dveře otevřené, a když vešla do světnice, přišlo jí vše takové podivné, že si pomyslila: „Dobrotivý Bože, je mi dneska nějak úzko a jindy jsem u babičky tak ráda.“ Zvolala: „Dobré jitro!“ Ale nedostala žádnou odpověď. Šla tedy k posteli a odtáhla závěs; ležela tam babička a měla čepec naražený hluboko do obličeje a vypadala nějak podivně. a ch, babičko, proč máš tak velké uši?“ „Abych tě lépe slyšela.“ „Ach, babičko, proč máš tak velké oči?“ „Abych tě lépe viděla.“ „Ach, babičko, proč máš tak velké ruce?“ „Abych tě lépe objala.“ „Ach, babičko, proč máš tak strašlivou tlamu?“ „Abych tě lépe sežrala!!“ s otva vlk ta slova vyřknul, vyskočil z postele a ubohou Červenou Karkulku spolknul. Když teď uhasil svoji žádostivost, položil se zpátky do postele a usnul a z toho spánku se jal mocně chrápat. z rovna šel kolem chaloupky lovec a pomyslil si: „Ta stařenka ale chrápe, musím se na ni podívat, zda něco nepotřebuje.“ Vešel do světnice, a když přistoupil k posteli, uviděl, že v ní leží vlk. „Tak přece jsem tě našel, ty starý hříšníku!“ zvolal lovec: „Už mám na tebe dlouho políčeno!“ Strhnul z ramene pušku, ale pak mu přišlo na mysl, že vlk mohl sežrat babičku a mohl by ji ještě zachránit. Nestřelil tedy, nýbrž vzal nůžky a začal spícímu vlkovi párat břicho. Sotva učinil pár řezů, uviděl se červenat karkulku a po pár dalších řezech vyskočila dívenka ven a volala: „Ach, já jsem se tolik bála, ve vlkovi je černočerná tma.“ A potom vylezla ven i živá babička; sotva dechu popadala. Červená Karkulka pak nanosila obrovské kameny, kterými vlkovo břicho naplnili, a když se ten probudil a chtěl utéci, kameny ho tak děsivě tížily, že klesnul k zemi nadobro mrtvý. t i tři byli...

(Příspěvek byl zkrácen na 5000 znaků)