Kromě narůstajících symptomů hospodářské krize v USA a v Německu, které hlavní proud médií tiše zamlčuje, hýbe světovou politicko-bezpečnostní realitou vývoj ve Venezuele. Jako obvykle, ČT ovládaná Bakalou a Babišem, který mimo to vlastní celé nakladatelství, stejně jako Seznam vlastněný v současnosti Sorosem (za 1,7 miliardy přes společnost Tiger Holding Four) podávají propagandisticky vydatně zkreslené informace. Od nich je přebírají další mediální posluhové na nižších úrovních. Nakonec nic nového, známe to již z Ukrajiny a Sýrie, odkud většina médií pravdivé informace buď zamlčuje, nebo je prezentuje zkresleně na politickou objednávku z Washingtonu a Bruselu, případně Berlína a Paříže. Každopádně objektivní informace bez propagandistického podtextu, případně podvodu a pokrytectví jsou v naší demokratické zemi problém.
Ve Venezuele jde samozřejmě o zájmy, což vždy byl a stále je hlavní faktor politiky jak domácí, tak mezinárodní. Zájmy směřují k získání moci a peněz, přičemž moc dělá peníze a peníze dělají moc. Typickým příkladem je opět oligarcha Babiš, dosazený z vůle Washingtonu a Bruselu, a jeho dvě party, kde první jsou neskrývaní slouhové v ANO, ČSSD a KSČM a druhá slouhové, kteří hrají komedii, tváří se jako protivníci a říkají si demokratická opozice, konkrétně TOP 09, STAN, KDU-ČSL, ODS a Piráti. Samozřejmě, v každé z výše uvedených stran existuje více, či méně početná skupina, která myslí vlastenecky a živí se poctivě, ale nevládne tam a nedokáže ovlivňovat rozhodování vedení. Mnohdy zůstávají ze setrvačnosti, především v ČSSD a KSČM, i když z členství nic nemají. Nicméně i svým formálním členstvím a nezodpovědnou podporou vedení ve volbách posilují oligarchismus a tím ničení státu a národa.
Reálná situace ve Venezuele se samozřejmě liší od popisu, kterým nás oblažuje mediální propaganda. Venezuelská společnost je multirasová, většinu tvoří míšenci, početnou menšinu běloši (nejvyspělejší a nejvzdělanější skupina), zhruba desetinu černoši a několik procent indiáni, téměř všichni jsou křesťané. Zvláště v poslední dekádě, kdy se podařilo zvýšit životní úroveň chudších vrstev obyvatelstva, výrazně vzrostla porodnost. Společnost je rozdělena do tří hlavních skupin. Velmi úzkou špičku pyramidy tvoří oligarchie, která ovládá soukromý segment průmyslu, obchod, služby a vesměs soukromé zemědělství. Dále je zde obslužná vrstva, rozdělená na různé úrovně, počínaje středními a menšími podnikateli, právníky a výkonnými vedoucími pracovníky financí, průmyslu, zemědělství a služeb, vyššími úředníky a veliteli ozbrojených složek a konče služebnictvem oligarchů a vrchní skupiny obslužné vrstvy. Mnozí z nich mají sluhů a služek víc, takže situace připomíná z hlediska rozdělení společnosti arabské země s jejich ropným socialismem.
Již z uvedeného vyplývá, že Venezuela není jakási komunistická země a Maduro komunistický diktátor, stejně jako jeho předchůdce Chávez. V takovém případě by museli dávno znárodnit majetek, především výrobní prostředky oligarchů a nižších podnikatelských vrstev. Aktuálně je zhruba 75 % venezuelského hospodářství v soukromém vlastnictví, takže lze sotva mluvit o komunismu, dokonce ani ne socialismu. Vzhledem k realitě rozdělení vlastnictví výrobních prostředků i společnosti je Maduro jakž, takž socialista, v zásadě je někde mezi euromarxismem a arabským ropným socialismem. Problém je v tom, že jak Chávez, tak Maduro měli snahu zlepšit v národním zájmu životní úroveň chudé většiny obyvatel, přičemž investovali do státního školství a zdravotnictví a sociální politiky. O totéž se pokoušeli Juan Perón a především jeho žena Evita Duarte v Argentině, stejně jako Salvator Allende v Chile. Tím byly kráceny zisky zahraničních korporací, oligarchie a horních skupin v obslužné vrstvě, což logicky vede ke střetu státních a soukromých zájmů.
Zde je třeba zdůraznit, že Venezuela produkuje takzvanou středně těžkou ropu, která je nejvhodnější pro výrobu nafty pro dieselové motory. V USA se tento druh topy téměř netěží, přičemž americká spotřeba je 500 000 barelů za den! Venezuela je po Kanadě druhým největším dovozcem střední ropy do USA. Značnou část exportu venezuelské ropy zobchodovávají americké korporace. Platby se realizují přes banky v USA, nebo EU v dolarech. Dopravu realizují z velké části venezuelské tankery, což je samozřejmě také špatně z hlediska nadnárodních loďařských korporací, které tak přicházejí o zisk. Problém je právě v tom, že 25-30% HDP, které jsou vytvářeny exportem ropy, směřují do veřejných výdajů, tedy ve prospěch obyvatel.
http://www.novarepublika.cz/2019/02/venezuela-ze-zcela-jineho-uhlu.html