Vzpomínkové akce a oslavy 17. listopadu 1989 proběhly letos opět turbulentně. Jsem tichý divák, který necinkal klíči tenkrát ani dnes, jen zpovzdálí nepozorován sleduje každý rok, jak se česká společnost otřásá nenávistí stále více. Při tomto státním svátku se česká společnost skutečně rozděluje a nepřátelství zaseté kdesi v minulosti tasí své drápy vždy s nebývalou silou. Chodníky poseté svíčkami připomínají spíše pietní místo po krvavém teroristickém útoku a v hlavách zasejí smutek než radost. Vzpomínková místa připomínají hřbitov. Dav lidí shromážděných na oslavu svobody a demokracie mně evokuje barikády, kde se schyluje každý rok 17. listopadu k boji. Místo radostných tváří, úsměvů a veselých lidí, kteří oslavují svobodu a demokracii, sleduji nesourodý dav v transu, který se nechává doslova strhat emotivními plamennými projevy řečníků, kteří jsou nepřátelsky prodchnuti záští ke všem, kdo nejsou „Havel“. Šílenost a hysterii těchto okamžiků ještě umocňují strašidelné podprahové projevy, ve kterých velí řečníci ultimáta vyjádřená slovy „jen my jsme demokracie a svoboda“. Kdo je to „MY“? Zaznívají názory, že přímá volba prezidenta rozdělila společnost. Že prezident Zeman rozděluje společnost. Ta lůza, která volí prezidenta přece nemá právo volit, když volí tak blbě..! Ach tak, právo je jen pro někoho. Jen pro úzkou elitu národa, do které se řadí všichni ti povrchní maloměšťáci, kteří by bez finančních půjček a leasingů mohli na luxusní auto zírat leda přes sklo výlohy, polistopadoví zbohatlíci, někteří umělci, herci a akademici a vůbec všichni ti, kteří pohrdají všemi ostatními. Přece takový dělník z fabriky, číšník, kuchař, zdravotní sestra, učitelka, řidič tramvaje, kadeřník, řemeslník, kominík, popelář (no ten už vůbec!) – tihle všichni přeci nejsou schopni vybrat správného prezidenta. Nemohou rozhodovat, nejsou dostatečně kompetentní, ale mohou pracovat a svými daněmi platit pohodlný život samozvané šlechtě. To se nezakazuje.