„Jsem rád, že jsem se prosadil hned v prvním zápase. I proto, že si budu víc věřit do dalších utkání.“

Byl jste nervózní?
„Ze začátku trochu ano. Postupem času se nervozita vytrácela a bylo to čím dál lepší. Hlavně, že se vyhrálo. To je ze všeho nejdůležitější.“

V Nymburce jste hrával před 150 diváky. V Šumperku přišlo na šlágr kola přes 1000 příznivců. Jak se vám zápasová atmosféra zamlouvala?
„Něco takového se jen tak nevidí. Podporovali nás celou dobu a dokazovali, že mají šumperský hokej rádi. Těší mě, že tady můžu být.“

Vaše gólová oslava tomu odpovídala…
„Moje gesta směřovala právě k fanouškům. Za každý tým, za který zrovna hraju, se snažím odvádět maximum. A taky chci dělat radost lidem. Momentálně moje hokejové srdce bije pro Šumperk, tak jsem jim to dal najevo.“

Jak se váš přesun na Moravu vůbec upekl?
„Šlo to docela těžce. Původně jsem se měl přesunout do Běloruska, ale protože nemám ukončené středoškolské vzdělání, nedali mi vízum. Nakonec z toho sešlo. Potom se mi ozvali z Nymburka, kde se mi docela dařilo. Jakmile jsem udělal pár bodů, objevilo se několik nabídek včetně první ligy. Hokej je sice krásná hra, ale něčím se živit musíte. Šumperská výzva mě oslovila po všech stránkách nejvíc, tak jsem tady. Zatím si nemůžu na nic stěžovat.“

Natáhne se vaše hostování až do konce sezóny?
„S panem majitelem jsem sice ještě pořádně nemluvil a naše konverzace se odvíjela pouze přes telefon, protože pobýval v cizině, ale určitě se na všem domluvíme.“

Usnadnil vám počáteční aklimatizaci fakt, že jsou si stadióny v Šumperku a Nymburku hodně podobné?
(smích) „To je pravda, jsou si podobné. Při zápase jsem to vůbec nevnímal a soustředil se na jiné věci, co jsou daleko důležitější.“

V nedávné minulosti jste patřil do mládežnických reprezentací, za národní týmy od šestnácti do dvaceti let jste si připsal třicet mezinárodních startů. Jak teď trávíte skutečnost, že se musíte prokousávat zpátky na výsluní až ze druhé ligy?
„Je to pro mě velké zklamání. Došlo to tak daleko, že jsem zvažoval, že se na hokej vykašlu. Byl jsem psychicky úplně vydeptanej. Někteří kluci v mém věku, se kterými jsem se potkával v reprezentaci, už hrají v NHL nebo jsou na farmě. Měli štěstí v lidech kolem sebe, já ho naopak nikdy neměl. Obklopovali se kolem mě jedinci, kteří mi neumožnili, abych se pořádně ukázal. V extralize jsem dostával jen tři nebo čtyři střídání za zápas. Bylo to pro mě opravdu těžké.“

Hokejový Šumperk má v porovnání s Nymburkem větší ambice. Berete současné angažmá jako odrazový můstek a možnost vyškrábat se zpátky nahoru?
„Přesně tak. Soustředím se sám na sebe a hokeji dávám úplně všechno. Dřu, makám, hodně trénuju. Chci se vrátit tam, kde jsem byl, a dokázat lidem, co mě potopili, že neměli pravdu. Jsem dobrý hokejista a udělám všechno pro to, abych je o tom přesvědčil.“

Jste ještě v kontaktu s Mladou Boleslaví, které stále patříte?
„Bavím se se sportovním manažerem Látalem. Je to člověk, kterého mám rád. Vždycky mi pomohl. V roce, kdy odešel, se do Bolky přesunuli lidi, kteří mi moc prostoru nedávali. On mi ho naopak dát chtěl. V Mladé Boleslavi jsem se narodil, hrál jsem tam od přípravky, na stadiónu znám každý kout a bez přehánění to tam miluju. Jednou bych se rád vrátil. Teď musím dokázat, že si plnohodnotnou příležitost zasloužím.“

Když bylo jasno, že se na vašem šumperském semaforu objeví zelená, zjišťoval jste si, kdo je součástí týmu?
„Popravdě nezjišťoval. Znal jsem akorát kapitána Petra Gewieseho, se kterým chodívám přes léto trénovat. Vždycky hraju nejen sám za sebe, ale hlavně za mužstvo. Nepotřebuju koukat, jestli je někde Jágr nebo někdo jiný. Každému přeju to nejlepší a chci vyhrávat s celým týmem.“

Ve druhém útoku vám dělali společnost Dmitrij Vorobjev a Daniel Hroch. Chvílemi to vypadalo, jako byste po jednom boku nastupovali řadu sezón. Uměli jste si vyhovět.
„Když to na mě někdo zkouší s přezdívkou, tak jsem nahraný. Musí mi říct, jak vypadá, potom mám větší šanci zjistit, o kom je řeč. (smích) Kluky ještě pořádně neznám, ale je pravda, že jsme si rozuměli. Všechno je o domluvě. S Dimitrijem jsme typově dost podobní. Oba chceme sbírat body, oba chceme střílet góly. Klapalo nám to.“


Foto: Petr Fišer

Ivan Ďurač (vpravo) a jeho nespoutaná gólová radost s Dimitrijem Vorobjevem. Dračí premiéra mu vyšla znamenitě, mezi úspěšné střelce se zapsal hned dvakrát.