LISTÁRNA

b yl jednou jeden chudý sedláček, který jednoho večera seděl u krbu a prohraboval oheň, a jeho žena seděla a předla. Tu řekl: „Je to věru ke stýskání, když člověk nemá děti! U nás je ticho jako v kostele, zatímco v ostatních chalupách je hlučno a veselo!“ „Ano,“ odvětila žena a povzdechla si: „kdyby tu bylo alespoň jedno, i kdyby bylo tak malinké jako palec, byla bych s ním spokojená, měli bychom ho ze srdce rádi.“ Pak se stalo, že žena začala zčista jasna postonávat a za sedm měsíců porodila dítě, které sice mělo všechny údy, ale nebylo větší než palec. Tu si řekli: „Je přesně takové, jaké jsme si přáli, to naše milované dítě.“ A dali mu podle jeho vzhledu jméno Paleček. Při výživě nic nezanedbávali, ale dítě nerostlo, zůstalo stejné, jaké bylo v první hodině, ale ustavičně se rozhlíželo a všechno okukovalo, a tak se brzy vyjevilo jako chytré a zručné stvořeníčko, kterému se poštěstí vše, co si umane. s edlák se jednoho dne hotovil do lesa na dříví a posteskl si: „Nu, teď by se mi hodil někdo, kdo by mi pomohl s vozem.“ „Otče,“ zvolal Paleček: „já vůz za vámi do lesa přivezu, nechte ho tady, v určeném čase budu u vás.“ Otec se usmál a řekl: „Jak to chceš udělat, jsi příliš malý, abys vedl koně za uzdu.“ „To není problém, otče, když mi matka obstará zapřahání, sednu si koni do ucha a budu mu říkat, jak má jet.“ „Nu,“ odvětil otec: „nakonec, proč bychom to nevyzkoušeli.“ Když nastal čas, matka zapřáhla a posadila Palečka do koňského ucha a ten malý volal, jak se tak volá na koně hyjé! hot! a čehý! A kůň kráčel, jako by ho vedl mistr a vůz jel tou správnou cestou do lesa. i stalo se, že na jednom místě zabočil a šli tam zrovna nějací dva cizí muži. „Můj ty světe,“ řekl jeden: „co je to? Vůz jede, forman volá na koně, ale nikdo není k vidění.“ „Inu, je to prapodivné,“ řekl ten druhý: „půjdeme za vozem a uvidíme, jak se to s ním má.“ Vůz jel rovnou do lesa a právě na místo, kde leželo připravené dřevo. Když Paleček uviděl otce, volal: „Podívejte, otče, jsem tady i s vozem, sundej mě dolů.“ Otec levou rukou popadl koně a pravou vyndal svého synka z ucha a ten si sednul na stéblo slámy. Když ti dva cizí muži Palečka zpozorovali, nevěděli, co by samým překvapením řekli. Tu vzal jeden druhého na stranu a řekl: „Poslouchej, ten mrňous by nám mohl přinést štěstí. Mohli bychom ho ve městě předvádět za peníze. Kupme ho!“ Tak šli k sedlákovi a řekli: „Prodej nám toho mužíčka, bude se u nás mít dobře.“ „Kdepak,“ řekl otec: „to je mého srdce potěšení a je mi cennější nad všechno zlato světa.“ Ale Paleček, když o tom obchodě slyšel, vyšplhal se po šosu kabátu svého otce, posadil se mu na ramena a šeptal mu do ucha: „Otče, jen mě jim prodejte, já se vám zase vrátím.“ Tak ho otec těm dvěma za tučný obnos prodal. „Kde chceš sedět?“ zeptali se muži Palečka. „Posaďte mě na kraj vašeho klobouku, tam se mohu procházet sem a tam, pozorovat okolí a nespadnu dolů.“ Tak mu učinili po vůli, a když se Palouček rozloučil s otcem, vydali se na cestu pryč. t ak šli, dokud se nesetmělo a tu ten malý řekl: „Sundejte mě dolů, je to nutné.“ „Jen zůstaň tam,“ řekl muž, kterému seděl na hlavě: „mě to nevadí, vždyť ptáci mi tam také něco občas hodí.“ „Ne, ne,“ řekl Paleček: „já vím, co se sluší, rychle mě sundej dolů!“ Muž sundal klobouk a posadil Palečka na pole u cesty, ten vyskočil a kličkoval mezi hroudami a nakonec vběhnul do jedné myší díry. „Hezký večer pánové, domů už dojdete beze mě!“ zavolal na ně posměšně. Muži přiskočili a píchali do myší díry holemi, ale byla to zbytečná námaha, Paleček zalézal hlouběji a hlouběji a brzy se úplně setmělo, a tak vztekle vandrovali domů s prázdným měšcem. k dyž Paleček zpozoroval, že jsou pryč, vylezl z podzemní chodby ven. „Takhle potmě se procházet po poli je věru nebezpečné,“ řekl si: „jeden by si lehce mohl zlomit nohu nebo vaz.“ Naštěstí narazil na prázdnou šnečí ulitu. „Zaplať pánbů,“ zajásal: „tady přečkám noc v bezpečí.“ Vlezl si dovnitř. Ale zrovna chtěl usnout a tu uslyšel dva kolem jdoucí muže, jak jeden říká tomu druhému: „Jak to uděláme, abychom tomu bohatému faráři odnesli peníze i stříbro?“ „Já bych věděl!“ zavolal na ně Paleček. „Co to bylo?“ řekl jeden zloděj polekaně: „slyšel jsem někoho mluvit.“ Zůstali stát a naslouchali, tu pravil Paleček: „Vezměte mne s sebou, já vám pomohu.“ „Kdepak jsi?“ „Hledejte na zemi a uvidíte, odkud hlas přichází.“ odvětil. Tak ho nakonec zloději našli a zvedli do výšky. „I ty pidimužíčku, jak nám chceš pomoci?“ ptali se udiveně....

(Příspěvek byl zkrácen na 5000 znaků)