Po dvaceti letech jsme jako manželé. A rozhodně nekončíme, ujišťuje veterán Zdeněk Plhák. Se Stanislavem Hutirou získali pátý titul v řadě

Ostřílený matador z Bludova začal přičichávat k motoristickému sportu v době, kdy se hlásil o první občanský průkaz v životě. „Mám-li být upřímný, když jsem sidecarcross viděl poprvé, vůbec se mi nelíbil a měl jsem k němu doslova odpor. Během roku se to ale zlomilo, a naopak mě chytl takovým způsobem, že jsem mu zůstal věrný až dodnes. Uchvátil mě tím, jaký vyžaduje pohyb a spolupráci, jeden bez druhého nic nezmůžete. Podle mě je pro diváky daleko atraktivnější než třeba motokros,“ netajil Plhák svůj pohled na věc.
Jako daleko mladší zabrousil i do role řidiče. „Zkusil jsem oboje a po dvou letech se vrátil do pozice spolujezdce. Co je těžší? Pokud jde o fyzickou zátěž, víc se nadřete při vyvažování a vytváření nejlepších jezdeckých podmínek pro svého kolegu. Ale jak už jsem říkal, musí vám to klapat na všech frontách a je potřeba fungovat jako správný tým. Jinak jste nahraní.“

Spojení mezi Plhákem a Hutirou přetrvává s menšími přestávkami maratónských dvacet sezón. Oba sedlají pekelné stroje se třemi koly přes čtyřicet let. „Už jsme jako manželé. I když to spolu táhneme opravdu dlouho, žádná ponorková nemoc nás nikdy nepostihla. Ještě jsme se nedostali do situace, že bychom po sobě vyloženě řvali, nebo se do krve pohádali. Občas zvýšíme hlas, ale to je tak všechno. Nic nestandardního, a navíc to rychle pomine,“ prozradil prvně jmenovaný.
Jakmile se objeví na startu veteránské kategorie, šance ostatních tandemů na závodní vítězství klesají na prachbídné hodnoty. Letos vyhráli pět z osmi závodů a mohli slavit pátý republikový triumf v řadě. „Daří se nám prodávat nasbírané zkušenosti. A taky dokážeme vymačkat maximum z naší Yamahy 1000, kterou žene sto koní. Někteří soupeři jich mají k dispozici jen čtyřiapadesát, což je rozdíl, který se projeví. Po všech stránkách nám to ladí až nezdravě,“ pousmál se Zdeněk Plhák.

ŽÁDNÝ JEDNODUCHÝ PROCES

Do vybrané společnosti ve speciální třídě nemůže vstoupit jen tak každý. Podmínkou je motocykl vyrobený do roku 1985 a věk řidiče nad čtyřicet let. Stejně jako v ostatních kategoriích platí, že je sidecarcross abnormálně náročný na jezdecké umění, kondici i finance. „Ve veteránech dvojnásobně. Protože se náhradní díly na takhle staré stroje shání strašně složitě, většinou si je vyrábíme sami. Skutečně to není nic jednoduchého. Skoro každý sport, který voní benzínem, se nachází na pokraji zájmu, a pokud nemáte ve sklepě tiskárnu na tisknutí bankovek, dáváte to pracně dohromady. Do motorismu moc peněz neteče a sponzoři se přemlouvají těžko. Kolikrát vás odbydou tím, že jste za horšího počasí celí zablácení a že by jejich reklama nebyla pořádně vidět. Úmrtnost posádek přibývá, protože to nezvládají hlavně z ekonomického hlediska,“ posteskl si Plhák.

Prostředí a podmínky panující v sidecarcrossu se od pádu komunismu podstatně změnily. Spíše však k horšímu. „Za totality byly všechny závody placené. Mohli jste si dovolit mechanika, dostávali jste prémie za umístění, spávalo se na hotelech. Dnes platíte nemalé startovné za to, abyste se mohli svézt,“ porovnával bludovský pamětník. „Zamlada jsme si to rozdávali na starých motorkách a popravdě to bylo docela utrpení. Po víkendu jsem se dával do kupy až do středy, teď únava postupně odeznívá po dvou hodinách. Současné konstrukce jsou jiné a pro tělo daleko příjemnější. Tlumiče, pérování a výkonnější motory zapříčinily, že došlo k ukrutnému zrychlení. Je to palba!“

EMOCE U ČESKÉ HYMNY

Zdeněk Plhák neponechává nic náhodě. „Bez toho, abych se udržoval, by to nešlo. Mimo jiné chodím posilovat. Pořád mě to baví a nic mě nebolí, takže proč nepokračovat?“ položil si jednoduchou řečnickou otázku veterán, jemuž se nevyhnula zranění. „Na to, jakou jezdím dobu, z toho vycházím docela dobře. Jednou jsem podcenil skok a přerval si vazy v koleni. Jednou jsme nechtěli vlítnout do diváků a radši se na trati vyklopili. Dopadlo to tak, že mi z těla trčela klíční kost. K tomu jeden otřes mozku a naražená žebra. Vždycky musíte být minimálně o krok dopředu a s předstihem zvažovat, co všechno se může stát. Dá se tím předejít mnoha nepříjemnostem,“ tvrdil bývalý český reprezentant. „Start na mistrovství Evropy považuji za největší sportovní zážitek. Když hráli naši hymnu a já tam stál v dresu národního týmu, pořádně to se mnou cloumalo,“ zavzpomínal na velký okamžik ve své bohaté kariéře, který dojal i jeho dceru. „Odmala se mnou jezdívala na každý závod a dodávala mi vítanou podporu. Dohromady jsme si mohli užívat všeho kolem. Kolektivu, party, výborné zábavy. Pokaždé se těšíte, že potkáte známé a dobré kamarády. Jsme jedna velká rodina.“

V Šumperku ji tvoří nejen Plhák s Hutirou, ale i ve veteránech začínající Miroslav Jurka a Lukáš Sekanina. Na Jawě absolvovali premiérový ročník. Od nové sezóny se pod křídla SIDE MX CLUBU přidají Jiří a Aleš Gintherovi a Vítězslav Pechr s Martinem Stratilem. Obě dvojice se zapojí do Přeboru České republiky. „Za každých okolností u nás převládá skvělá nálada a týmová spolupráce. V nastoleném kurzu chceme pokračovat,“ nastínil Kamil Urbánek, jenž nemohl chybět na oficiálním zakončení letošního období. V Mohelnických lomech si ho nenechalo ujít přes sto pozvaných hostů, a to včetně sponzorů a fanoušků.

Kamil Urbánek (nahoře vlevo) a jeho „ovečky“ ze SIDE MX CLUBU Šumperk. Dlouholetým parťákem Zdeňka Plháka (třetí zprava) je Stanislav Hutira.