Navrátilec Jozef Zavadil: Šumperský šéf Velčovský mi tenkrát ublížil, to je jasné. Nejprve jsme museli vyčistit stůlROZHOVOR

Jako by se zastavil čas. Sice mu táhne už na sedmdesát, ale pořád se má čile k světu. Žádné známky opotřebovanosti ani únavy. Jakmile s ním probíráte cokoliv hokejového, rozzáří se jako letní slunce na vymetené obloze. Povídá a povídá a povídá… Nejrychlejší kolektivní hru na světě miluje jako málokdo. Zůstal pravdomluvný, otevřený, upřímný. Říká, co si doopravdy myslí, aniž by jakkoliv uhýbal nebo kličkoval. „Byli jsme první a před druhým v pořadí jsme měli náskok devíti nebo dokonce dvanácti bodů. Šumperský šéf Velčovský mi tenkrát ublížil. To je jasné. Když jsme si před pár dny některé věci zpětně vyříkávali, řadu z nich si vůbec nepamatoval. A přitom měly přispět k mému odvolání,“ podivoval se bez okolků.

Jak probíhalo vaše lednové setkání?
„Kontaktoval mě esemeskou, jestli by mohl přijet. Odepsal jsem, že ano, že se můžeme sejít, ale že budeme ze všeho nejdřív půl dne debatovat o tom, co se před dvanácti lety stalo. Bez toho, aby by se vyčistil stůl, by to nešlo. Odpověděl, že se klidně zdrží celý den.“

Překvapila vás jeho nabídka?
„To víte, že překvapila. Manželka moje rozhodnutí schválila, protože na mně viděla, jak mi hokej schází. Mám sedmdesát let a pořád dokola jí říkám, že jednou skončit musím. Nepůjde to do stovky. Peníze nepotřebuji, dvacátého mi chodí pravidelný důchod. Četl jsem knihy, zajel si do Švédska, přednášel v Koreji místním trenérům, užíval si letní pohody na chalupě. Ale co v zimě? Nudil jsem se tak, že jsem si tisícistránkovou knížku rozdělil na části, abych ji za tři dny nepřečetl celou a potom neměl co dělat. Za druhou anabázi v Šumperku jsem rád. Kéž bych chlapcům pomohl a všichni byli spokojení.“

To vás nezviklaly ani pochybné okolnosti, které vašemu „šumperskému“ odchodu předcházely? Sám jste přiznal, že vám bylo ublíženo.
„Celý život zastávám stejný názor. Kdokoliv ti může sebevíc ublížit, ale zkus se chovat tak, abys mu v případě, že se ještě setkáte, mohl podat ruku. Dva roky nato jsem trénoval v Polsku a na jednom přípravném turnaji nám vypadl přihlášený mančaft. Volali jsme do Šumperka, kde souhlasili, a nakonec k nám přijeli i s panem Velčovským. Normálně jsme se pozdravili, objali se a potom si každý rok minimálně jednou zavolali. Nedokážu být na někoho donekonečna naštvaný.“

Věděl jste, do čeho jdete?
„Popravdě ne. Hrajeme soutěž, kterou jsem předtím nesledoval. Musím říct, že je silná a má svoji kvalitu. Stejně jako mančaft v Šumperku. Pracovat se s ním určitě dá. Je to dobrá parta slušných chlapců.“

Čeká vás docela ošidná honička. Základní část se chýlí ke konci a play off pomalu klepe na dveře. Co všechno lze v takto krátkém časovém horizontu stihnout a zvládnout?
„Všechno musíme dělat postupně, s rozumem a s ohledem na celkový vývoj. Každý den se budeme věnovat něčemu konkrétnímu, nemůžu hráče zavalit přehnaným přívalem informací. Nebylo by to k ničemu. Před zápasem s Hodonínem jsem si nachystal přípravu na další den a potom musel čtvrteční trénink od základu změnit. Zaprvé, makali jako blázni. Zadruhé, když už zvolím nějaké cvičení, musí být zaměřené na odstraňování chyb, kterých jsme se dopustili v předešlém utkání.“

Pro hráče je to v probíhajícím ročníku už třetí trenérská změna. Jak na novou situaci a vámi servírované metody a pokyny reagují?
„Pomalu to vstřebávají. Myslím si, že je tady mužstvo, které se dá tvarovat. Na chlapcích je vidět, že je hokej baví a že se něčemu rádi přiučí. Když jsem věděl, že půjdu do Šumperka, pustil jsem si v televizi zápas s Porubou. Sice se vyhrálo 5:2, ale to, co jsem viděl, byl chaos. Otevřeně jsem k nim prohovořil ve smyslu, že takhle se hrát nedá. S Hodonínem byli daleko zodpovědnější a jalovému a bezzubému tlaku soupeře v některých pasážích zápasu dokázali odolat hlavně kvůli zlepšené disciplíně.“

Vladimír Velčovský patří k ambiciózním direktorům, kteří by svůj klub rádi viděli ve finálové sérii. Přednesl vám své výsledkové požadavky?
„Chce se dostat co nejdál. V play off už je to o něčem jiném. Lídři, na které se tlačí, budou mít ruce a nohy svázané víc než někdo, kdo se nikam nehrne za každou cenu. Dáme do toho maximum a uvidíme, na co to bude stačit.“



Foto: Petr Fišer

„Starý lišák“ Jozef Zavadil (vlevo) je zpátky na místě činu.