JAK TO VIDÍM JÁ: V divoké sezóně se vzhledem k okolnostem plnilo nad plán

 Prezident klubu Vladimír Velčovský častou s oblibou zmiňoval, že hokej v Šumperku funguje na plně profesionální bázi. Vrcholící ročník ale provázelo tolik komplikací a potíží, že Vachutkovi a spol. v podstatě nebylo co závidět. O žádném bezstarostném a pohodovém období, kdy se můžete soustředit výhradně na svoji práci, nemohla být řeč.
Problém číslo 1: rekonstrukce zimního stadiónu. Kvůli opravě střechy, která se oproti původnímu plánu o měsíc protáhla, prodělali kompletně celou přípravu na ledě ve třicet kilometrů vzdáleném Uničově. Na Hanou dojížděli každý den a trénovali v časech, které jim byly předem určeny. Vysněného návratu domů se dočkali až začátkem listopadu po nekonečné sérii přátelských a mistrovských zápasů, které museli odehrát na kluzištích svých soupeřů. Na pohodě jim to rozhodně nepřidalo.
Problém číslo 2: velké finanční trable. Představte si situaci, že se váš zaměstnavatel dostane do existenční tísně, která mu neumožňuje, aby vám měsíční gáži posílal na účet v plné výši. Jakmile vyplavala na povrch negativní zpráva, že se mužský hokej kvůli odstoupení jednoho ze stěžejních sponzorů skrz náhlé zdravotní nesnáze nachází těsně nad propastí, boss Velčovský musel začít šetřit všude, kde se dalo. A to včetně platů. Vynucené srážky se pohybovaly řádově v desítkách procent. Někteří hráči to řešili po svém, a jakmile si splnili dopolední tréninkové povinnosti, domlouvali si na druhou část dne brigády nejrůznějšího charakteru. V těžkých chvílích se tak smazávala výhoda, která v porovnání s celky na úrovni Nového Jičína měla pramenit z toho, že se můžou naplno věnovat pouze hokejovým záležitostem.
Problém číslo 3: úzký kádr. Nesrovnatelné výkony v domácích a venkovních duelech zapříčinily, že výběr kolem kapitána Tomáše Sedláka prohrál přetahovanou o přímý postup do semifinále a v prvním kole play off ztratil spoustu sil v náročné pětizápasové sérii s nepříjemnou Kopřivnicí. Okleštěný kádr, který na rozdíl od dalších soutěžních favoritů odehrál drtivou většinu sezóny jen na tři formace, překonal sám sebe a v dalším napínavém dramatu odstranil z cesty ambiciózní hodonínské Drtiče. I když nepropadl ani proti favoritovi z Ostravy, jeho strastiplná cesta posetá řadou překážek skončila ve finále.
Protože se semknutým a obětavě bojujícím Drakům nevyhýbaly nemoci a zranění, sestava se postupem času lepila čím dál složitěji. Že vám to něco připomíná? Ano, podobné to bylo i před rokem. Zda se Vladimír Velčovský nepoučil, nebo za vším stálo náhlé finanční strádání? Toť otázka. Jedno je jisté. Kdyby byla šumperská ekipa početnější a o dva až tři hráče kvalitnější, mohlo to vyjít i proti Porubě. Takhle se trenérům částečně vymstilo, že až příliš opomíjeli dvojici mladíků Müller – Skopal. Herních příležitostí, zvláště v dlouhodobé fázi, měla dostávat víc.
Opakování je matka moudrosti = byla to divoká sezóna, která připomínala jízdu na horské dráze… Mimo jiné ji provázely čachry na trenérských postech. Pavla Hulvu, jemuž zlomila vaz špatná bilance z venkovních utkání, nahradil překvapivý navrátilec Jozef Zavadil. Veteránskému pravdomluvci ze Slovenska stačilo jen několik dní k tomu, aby odhalil, že skladba týmu není úplně optimální. Stejně jako nepovedené rozdělení klubů do jednotlivých druholigových skupin a podivný systém následného play off, jehož zápasy se hrály obden.
Nezbývá, než souhlasit. Na všech frontách by to chtělo vyvolat potřebné změny k lepšímu…



Foto: Petr Fišer

Nejhodnotnější podívanou ve vyřazovací fázi přinesla semifinálová bitva s Hodonínem.