LISTÁRNA

Kdo zasel vítr terorismu? Jsme my, křesťané, bez viny? Odhlédněme teď od dávno zapomenutých křižáckých výprav, během nichž hordy zfanatizovaných křesťanů vyvraždily a oloupily muslimský svět, odhlédněme od dávno zapomenutého masového vyvraždění indiánů fanatickými křesťany, kteří v dobách Kolumba vyvraždili 90 procent původních obyvatel Mexika. Z pětadvaceti milionů jich zůstal po sto letech milion. Ze zlata uloupeného indiánům dal papež Alexandr VI. vyzdobit strop slavné římské baziliky Santa Maria Magiore, kam dnes v bázni a obdivu chodíme vyznávat křesťanskou lásku k bližnímu. Odhlédněme také od koloniálního drancování prakticky všech afrických a asijských zemí Angličany, Francouzi, Španěly, Portugalci, Holanďany, Němci. Ti všichni drancovali a dělili si kořist a dnes, když ožebračení Afričané, Syřané, Afghánci, Iráčané přicházejí se žádostí vrátit ukradené, evropští zloději dokonce chtějí, abychom s nimi byli my, Češi, Slováci, Poláci, Maďaři, Bulhaři, Srbové, Chorvati a další, kteří nic neuloupili, solidární. I když odhlédneme od těchto dávno zapomenutých zločinů, pořád nám totiž zůstane dost těch, které se udály v nedávné minulosti nebo se dějí dodnes. Jako první terorista ve dvacátém století byl oslavován britský premiér Churchill, který vydal rozkaz bombardovat vesnice na Blízkém východě s cílem „zasadit hrůzu do srdcí necivilizovaných primitivů“. Britské královské letectvo bombardovalo Kurdy, Afghánce, Iráčany. Když zde vypuklo šíitské povstání, Britové ho bombardováním snadno rozdrtili. Jiný britský premiér, Lloyd George, suše konstatoval: „Musíme si zachovat právo bombardovat negry.“ Jiskřit to na Blízkém východě ale začalo na konci třicátých let 20. století, kdy americké těžařské společnosti objevily v Saúdské Arábii ropu. Brity tehdy odstavili dekretem prezidenta Roosevelta, který prohlásil, že Saúdi jsou demokratickým spojencem Američanů v boji proti nacismu. Francouze odtud v podstatě vykopli s poukazem, že jejich vichystický režim kolaboroval s Hitlerem, a tudíž jsou poraženou mocností. Britové se pokusili udržet si pozici na Blízkém východě státním převratem v Íránu v roce 1953, se kterým jim Američané rádi pomohli, ovšem vydupali si podmínku, že americké těžařské společnosti dostanou 40 procent britských koncesí. V sousedním Iráku byla v roce 1958 během vojenského převratu vyvražděna královská rodina, což umožnilo postupný příchod Saddáma Husajna. CIA dodala jeho straně BAAS dlouhý seznam levicových intelektuálů, které pak všechny Saddám popravil. V roce 1983 Saddám Husajn ve svém paláci srdečně přivítal amerického ministra obrany Rumsfelda. Nejstabilnějším spojencem USA na Blízkém východě je ovšem Saúdská Arábie, která je přitom najfundamentalistictějším islámským státem na světě. Podle Amnesty International popraví v této zemi obden jednoho člověka. Přesto USA královskou rodinu nikdy neoznačily za diktátory. Možná proto, že z padesáti států USA se trest smrti uskutečňuje ve třiceti čtyřech. Kdo je diktátor a kdo ne, určuje Washington podle jednoduchého klíče. Máte naftu? Pokud ano, pěkně se o ni s námi podělíte. Pokud ne, vaše vláda je diktátorská a je třeba ji vyměnit. O tom se mohli v minulosti přesvědčit Chávez, Kaddáfí či zmíněný Saddám Husajn. Jménem amerických národních zájmů, které sahají od Japonska až po Japonsko, nastolíme demokracii, ať se vám to líbí, nebo ne. Vyvoláme třeba arabské jaro, ale dáme si přitom velký pozor, aby toto jaro nezasáhlo režimy, které se o naftu a plyn s námi řádně dělí. USA za darebácký stát prohlásily Írán, protože se nechtěl dělit. Oficiální důvod byl íránský jaderný program. Jak vyřešili situaci Američané? Tak, jak ji řeší obvykle. Mluví o tom jeden z nejuznávanějších amerických bezpečnostních a politických stratégů George Friedman. Na zasedání Chicago Council on Global Affaires dne 4. února 2015 vysvětlil Friedman politiku a zájmy Spojených států. Prozradil, že hlavním cílem Washingtonu je likvidovat všechny, kteří alespoň trochu mohou ohrozit postavení USA jako světového hegemona. Amerika pociťuje nebezpečí ze strany Ruska a EU, ale i nevyzpytatelného Německa, a proto Friedman bez okolků odkryl, že Washington nesmí dopustit žádnou spolupráci a bližší vztahy Německa a Ruska. Také klidně prozrazoval mnohé účinné metody amerických tajných služeb, politiků a médií. Jejich logika je dojemně jednoduchá: Vše, co je ve prospěch Ameriky, je dobré, a ostatní mohou i zemřít. Ameriku to nezajímá. Friedman nepokrytě potvrdil taktiku „dvojího metru“– co je dovoleno Americe, nemůže dělat nikdo jiný. V politické diplomacii pak pan Friedman obhajuje starý dobrý americký postoj: „Je to sice lotr, ale je to náš lotr.“ Svá slova mimochodem velmi pěkně ilustroval na současném vedení Ukrajiny. Doslova zaznělo: „USA dodávají zbraně do Pobaltí, Polska, Rumunska, Bulharska a samozřejmě na Ukrajinu. Konají mimo rámec NATO, neboť v NATO musí být...

(Příspěvek byl zkrácen na 5000 znaků)