LISTÁRNA

PL:  Jste nejen starosta, ale třetím rokem také senátor, nyní místopředseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. USA chtějí vyslat své jednotky do České republiky v rámci operace Atlantic Resolve. Jako důvod uvádění zastavení ruské agrese. Souhlasíte s jejich vstupem do republiky? ZB: Myslím, že je poněkud nadsazené mluvit o „vyslání jednotek“ a celkově o nějaké operaci na území ČR. V rámci cvičení v Pobaltí projeli v tuto chvíli vojska našich spojenců přes území ČR, s tím absolutně nemám žádný problém. Dokonce se zdá, že si to vojáci i obyvatelé ČR užili, a to se mi líbí. PL: Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je podle Vás pravda? ZB: Kritizovat v roce 2015 ČR po vstupu do EU a NATO za přílišnou loajalitu k „Západu“ mi připadá opravdu zvláštní. To by pak nemohli být naši vojáci v mezinárodních vojenských kontingentech a získávat vyznamenání za chrabrost. I historicky přece naše země patří k západní kultuře ovšem s tím, že vždy tvořila jakýsi most ke kultuře východní.  Osobně nemám vůbec žádné předsudky a jsem připraven nosit v sobě přátelství také k Rusku, pokud bude plnit mezinárodní závazky a z jeho aktivit nepůjde na Evropu strach. Dokonce jsem hluboce přesvědčen, že by se Rusko a „Západ“ měly co nejdříve spojit ke společnému boji proti světovému terorismu, který je dnes největší hrozbou. PL: Jak by podle Vás mohlo v příštích deseti letech Rusko proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit? Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost Aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí? ZB: Chci věřit, že ke konfliktu v Pobaltí nedojde. Ani k hybridnímu (je zajímavé, že všichni používají slovo, které nikdo neumí definovat) ani k jinému. Ale Pobaltí se konfliktu bojí, to je zřejmé, a to je také zlé. To je také příčina větší aktivity vojsk NATO v této oblasti, na kterou přichází další stupňování vojenské aktivity ze strany Ruska.  To může být začátek nebezpečné spirály nového zbrojení v Evropě i ve světě a jeho důsledky je pak možné jen těžko předvídat. PL: Málokdo si to uvědomuje (a v politických komentářích je toto téma tabu), ale současná situace na Ukrajině a v Evropě, zejména v kontextu probíhajících přísunů amerických jednotek, včetně těžké bojové techniky (stovky kusů tanků, obrněných transportérů, bojových vozidel a vrtulníků) do Estonska, dalších pobaltských států a Polska, velmi zásadně zvyšuje riziko vojenského konfliktu s použitím jaderných zbraní v Evropě. Pokud by se totiž Rusko cítilo vojensky napadeno a zatlačeno do kouta, může dojít k v podstatě skokovému přechodu z mírové situace do jaderného útoku na vojenské síly NATO v Evropě. Je dost pravděpodobné, že by v takovém případě strategické jaderné síly USA nereagovaly, protože až na výjimky ani největší jestřábi v americké vládě nestojí o masivní výměnu strategických jaderných úderů s Ruskem. Američtí plánovači musí vědět, že nejsou v současné době schopni efektivně zachytit ani 10 % pronikajících ruských jaderných hlavic. To jsou slova vojenského analytika Jaroslava Štefce, někdejšího ředitele Národního úřadu pro vyzbrojování, v analytickém rozhovoru s ParlamentnímiListy.cz. Na kolik je podle vás reálná hrozba použití jaderných zbraní a jaké by mělo jejich použití dopady? ZB:  Myslím, že nám zbývá jediné. Věřit, že rozum zvítězí a k použití zbraní hromadného ničení nedojde. To je přece něco naprosto nepředstavitelného. Věřím, že nikdo nechce bloudit po spálené Zemi, jak ji známe ze sci-fi filmů. Přece ten, kdo by takové zbraně použil, musí vědět, že zabíjí i sám sebe, svůj národ, své blízké i potomky. Ten, kdo by takovou operaci začal, nemůže být duševně zdráv. Tak snad jedinou věc, kterou můžeme udělat, je nepouštět psychicky nestabilní a životně neukotvené osoby do politiky a umožnit jim tím podobná rozhodnutí. Ani do té velké, ani do komunální, je to velmi nebezpečné. Možná ještě nebezpečnější než v kokpitu dopravního letadla. PL: Otázka na závěr. Jak se má Česká republika postavit k otázce imigrace? ZB: Myslím, že bychom měli zvolit rozumný přístup k imigraci. V tuto chvíli nejsme jako země připraveni na velké imigrační vlny v počtech statisíců nebo milionů lidí z afrických a asijských zemí. Ani ekonomicky ani morálně. Ale myslím si, že rozumná integrace v počtu několika rodin do každého města či obce v zemi by byla možná. Jsme to Evropě a světu jistě dlužni. V Šumperku máme takovou zkušenost s rodinou z Afghánistánu a výsledek je velmi pozitivní, včetně plnohodnotného zapojení rodiny do života v ČR.