LISTÁRNA

První televizní střetnutí prezidenta Zemana s Jiřím Drahošem dopadlo podle očekávání: Miloš Zeman mluvil jako prezident republiky, jeho soupeř potvrdil, že je pouze dutý „kontejner“ Kavárny (slovy Ondřeje Hejmy) na sběr hlasů k  odstranění Zemana z Hradu. Televize Prima připravila korektně pro oba stejné prostředí, témata dostali oba dopředu, takže se mohli připravit. Rozdíl mezi oběma muži byl však tak dramatický, že jej nelze přejít jen konstatováním, že to bylo dopředu jasné. Jde totiž o víc. Je totiž nesporné, že televizní duely v závěru prezidentské kampaně tohoto typu již moc rozhodnout nemohou. Většina voličů má jasno, bojuje se o pár procent (či jen desetin) těch, kteří zvažují, zda k volbám vůbec jít. Tento typ voleb je totiž jak vystřižený z obdobných klání v jiných zemí, Amerikou počínaje a třeba Rakouskem konče. Místní revoluční Kavárna má v rukou hlavní média a burcuje jimi do primitivního boje: Všichni proti... Ne pro někoho. Není důležitá kvalita toho, jejž si Kavárna přeje instalovat. Jde pouze o to zabránit, aby se hlavou státu nestal ten, koho Internacionála neovládá – a jehož si naopak obvykle přeje výrazná většina toho kterého národa v sebezáchovné akci. Smyslem televizních debat tedy je odradit část té většiny od volebního aktu – a nedovolit, aby doma naopak zůstala část zmanipulované menšiny, která si suverénní stát a jeho politický lid instinktivně (viz Pavlovův slintající pes) hnusí. Naše prezidentské volby se neodehrávají ve vzduchoprázdnu. Jsou součástí celého pohybu v západním světě, mají stejné charakteristiky. Není možné na tomto prostoru popsat složitý proces, k němuž právě dochází. Je ale příznačné, že kavárenští majitelé většiny mainstreamových médií tomu (v lepším případě) nerozumějí, ač nad ním neustále na obrazovkách ČT a v novinách jejích spojenců duchamorně dumají. V horším případě vědí, oč jde a vyplňování veřejného prostoru politologickými nesmysly jim má sloužit jen jako dýmovnice znesnadňující běžnému člověku rozhled po bojišti. O co jde? Stručně lze říci, že všude probíhající pád „tradičních“ stran má vcelku jednoduchý důvod. Politici i jejich mainstreamová uskupení (obvykle strany) jsou od sebe dávno k nerozeznání. Všichni se shlukli kolem (domnělého) politického středu, odtrhli se od reality a v revolučním nadšení pádí kamsi k „vizionářskému“ horizontu událostí. V něm již nejsou státy ani národy, tradiční rodiny, a staletími ověřené hodnoty a vztahy mezi lidmi.