A to jako proč? „Tak ty jsi takový skunk?“
vyrazil ze sebe jeho strýc - a Isidro se bleskem obrátil.

Zavrčel vztekle jako dravec a v příštím zlomku vteřiny se mihl jeho nůž vzduchem, aby se - v krátké době již potřetí - zabořil do lidského těla. Stará teta se však v posledním okamžiku vrhla před svého muže, a tak ostrá ocel zasáhla místo Diega jeho družku.

Zatímco se Isidro namáhal vytrhnouti nůž z jejího těla, vrhl se Diego v návalu lítosti a zuřivosti holýma rukama na něho. Isidro upadl a zároveň cítil, jak se mu prsty pološíleného strýce zarývají hluboko do krku. Ucítil děsnou bolest a nedostávalo se mu dechu. Uchopil tudíž jednotlivé prsty Diegových rukou a počal je lámati. Slyšel jasně děsný praskot lámaných kostí. Zoufale pak sevřel děsnou silou krk svého strýce, ale ani když ucítil temné prasknutí jeho ohryzku, neustal tlak na Isidrově hrdle. Teprve když několikrát udeřil hlavou Diegovou o okovaný roh bedny, povolila poněkud bolest. Zároveň však stoupala Běsova zvířecí zuřivost.

Přestože věděl, že svírá ve svých rukou již jen Diegovu mrtvolu, neustal třískati hlavou toho, který ho takto vychoval, dokud se nezměnila v beztvárnou hmotu...
Pojednou ze zástupu mexikánů vylétl nůž a zanechav za sebou ostrý svist, zabodl se do krku jednoho muže takovou silou, že jeho čepel - následovaná proudem krve - vyrazila z druhé strany ven. A ještě dřív, než se tělo zasaženého sesulo na zem, objevily se jako kouzlem v rukách ostatních šesti mužů matně se lesknoucí pistole kolorované dlouhými jazyky plamene, které s děsivou pravidelností létaly z jejich hlavní. A když se poněkud nadzvedl dým výstřelů, zůstala před nimi jen kupa osmi rozstřílených těl.