VZPOMÍNKA NA FOTBALOVOU OSOBNOST: Richard? Byl to borec!

 Od náhlého úmrtí velkého fotbalového zapálence uplyne v první polovině dubna už šest let. V Lesnici na něj dodnes s úctou vzpomínají. A nejen tam. "Zanechal u nás hlubokou stopu. Můžeme považovat za obrovské štěstí, že si tehdy vybral zrovna nás," zalistoval ochotně v minulosti Jan Knobloch, klubový patriot a stále ještě aktivní hráč. "Přišel v pravý čas. Plynule navázal na předchozí trochu nedoceněnou práci Petra Vepřka a Karla Polácha. Všechno doladil tak, že nám to začalo nebývale šlapat. Byli jsme nabušení fyzicky, k tomu jsme přidávali fotbalovou kvalitu. Jako jedni z mála na takové úrovni jsme měli herní systém. Naše snažení posunul na vyšší level," vrátil se do úspěšného období Knobloch. "Usnadnili jsme mu to tím, že jsme byli partou bláznů, která na sobě chtěla pracovat. Uměním, citem, přístupem a pílí dokázal náš potenciál a odhodlání prodat tak, že jsme se společnými silami vypracovali v obávané mužstvo I. B třídy. Byl to borec. Věděl, kdy má přitáhnout a kdy naopak ubrat. Na hřišti patřil k nejlepším, za každých okolností se nám snažil jít příkladem. A to ve všech směrech. Když jsme viděli, jak maká, nikdo z nás si nedovolil cokoliv vypustit. Týkalo se to i životosprávy. Den před zápasem se u nás nepilo, což platí dodnes," pokračoval ve svém monologu Jan Knobloch. V některých chvílích se mu draly do očí slzy.

Flinky jednoduše nesnášel

Richarda Loserta brali v Lesnici úplně všichni. Hráči, diváci, zbytek realizačního týmu, vedení oddílu. "Jeho respekt byl naprosto přirozený. Získával si ho tím, že se nechoval povýšeně a byl férový. Co řekl, to platilo. Za nic se neschovával. Člověk velmi dobře věděl, co od něj může čekat. Když někdo netrénoval, tak ani nehrál. Flinky nesnášel. Vedl nás tvrdě, ale spravedlivě. Jeho metody se nelíbily každému. I když to byli naši kamarádi, museli pryč. Zbytek pevně věřil, že jsme se vydali správnou cestou. Pod jeho taktovkou to pro většinu z nás bylo nejlepší fotbalové období."

Podle Knoblocha fotbalová Lesnice ze zavedeného drilu stále těží a snaží se držet v zajetých kolejích a pokračovat v rozdělané práci. Jenže to není úplně ono. "Každý je nahraditelný, ale v Richardově případě to jde hodně těžko. Byla to opravdová persóna a osobnost. Fotbalová i lidská. Výborný kamarád i člověk, perfektní společník do party. Nikdy nepokazil žádnou srandu."

Sám Knobloch několikrát pocítil tvrdost Losertovy nekompromisnosti. "Chtěl po mně, abych šel do brány. Protože jsem odmítl, vynechal moje jméno při skládání základní sestavy. Po zápase se se mnou nepáral a nechal mě jít ze Sobotína pěšky. Jestli se mi později omluvil? To nikdy nedělal. Stál si za svým. Dobře věděl, že jsem se měl zachovat úplně jinak. S krátkým odstupem jsem si to uvědomil i já a bylo po problému. Uznal jsem chybu a jelo se normálně dál. K minulosti jsme se nevraceli. Na rozdíl od jiných jen tak někoho nezatratil."

Richard Losert pobláznil lesnické fotbalisty svým neutuchajícím elánem. Kvůli svému týmu by se klidně i rozkrájel. Občas to zavánělo až pozitivním fanatismem. Jan Knobloch by mohl vyprávět. "Jednou se v den tréninku spustil hrozný liják. Kvůli špatnému počasí nás bylo jen pět. Protože padaly regulérní trakaře, rovnou jsme to zabalili a šli se schovat do hospody. Ani jsme se nestačili pořádně usadit a z ničeho nic se naštvaně rozrazily dveře. A v nich stál Richard. Přijel na kole zmoklý jako slepice, byl celý durch. Bez milosti nás začal peskovat. Kde jsme, že nic nezrušil. V tom byl jedinečný. Fotbal bral se vší vážností, ať už se dělo cokoliv."

Richard Losert na lesnickém soustředění v Janoušově. O dva měsíce později zemřel.