Manažer futsalové Delty Real nevylučuje absolutní konec: „Zlaté časy jsou minulostí,“ uvědomuje si smířeněROZHOVOR

 „Hlavním důvodem byl malý zájem hráčů, kteří měli tvořit základní kostru týmu pro další ročník. Po jejich neurčitých reakcích jsem usoudil, že rozjíždět novou sezónu by bylo riskantní. Od jedinců, na nichž jsme chtěli v následujících letech stavět, jsem čekal daleko větší zapojení, rozhodnost, elán i chuť,“ posteskl si Horák.

Jak moc velké je to pro vás zklamání?
„Veliké. Věděli jsme, že generace kolem bratrů Málkových už neodehraje všechny zápasy. Existovala ale vzájemná domluva, že nám vypomůžou v případě, když to bude potřeba. Kdybychom neměli partu starších a hlavně zodpovědnějších kluků, uplynulý ročník bychom vůbec nedokončili. Omluvenky mladších borců byly na denním pořádku. Nechtěl jsem, aby to dopadlo stejně i během dalšího období.“

Jaké možnosti byly ve hře?
„Druhá liga nebo krajský přebor. Taky jsme operovali s nabídkou, kterou jsme dostali od konkurenční sálovky. Chtěli nás do vlastní nejvyšší soutěže. Je hodně podobná futsalu, má však nižší hráčskou základnu a je o ni menší mediální zájem. Oproti druhé futsalové lize by pro nás byla zajímavá v příznivějších nákladech a výhodnějších termínech. Když ale nemáte dostatek hráčů, je hazardem přihlašovat cokoliv.“

Zatím jste vyhlásili jednoroční pauzu. Máte představu, co bude za rok nebo za dva? S jistotou se dá konstatovat, že zlaté časy bezpochyby skončily.
„Souhlasím. Jsou minulostí. Myslet si, že v nejbližší době budeme bojovat o postup do první ligy by bylo naivní. Takhle talentované a zapálené hráče, jakými byli Opravil, Hecl, Konečný a další mít v nejbližší době určitě nebudeme. Moje myšlenka byla taková, že letošní sezóna bude svým způsobem startovací a mančaft vytvoříme z nové generace futsalistů, kterým v případě potřeby pomůže „stará garda“. Jenže to nedopadlo. Uvidíme. Třeba se to během roku některým rozleží v hlavě a nějakou soutěž zase přihlásíme. Ale moc tomu nevěřím.“

Peníze by problém nebyly?
„Jsem přesvědčený, že bychom je dokázali obstarat. Včetně druhé ligy.“

I bez vašeho pomocníka Libora Moravce, který se na svoje posty ve vedení klubu a realizačním týmu rozhodl sám rezignovat?
„Libor se o klub staral poslední tři sezóny. Stálo ho to velké množství času, nervů a v neposlední řadě i peněz. Chtěl razit svoje představy, které se mimo jiné týkaly většího zapojení mladších hráčů. Po zkušenostech z posledního ročníku ale usoudil, že s některými jedinci to opravdu nejde a že může své volno trávit jinak než obvoláváním a přemlouváním někoho, komu je ligový futsal víceméně ukradený. Ani se mu nedivím, že s tím praštil. Všeho měl plné zuby.“

Dokážete si vysvětlit, proč zájem hráčů postupem času opadával?
„Před třemi lety jsme přistoupili k pozvolné generační obměně, která byla nutná. Bohužel chování generace hráčů ročníků 1990 až 1994, kterou jsme si připravili v juniorských ligách, bylo zcela mimo moje chápání. Spousta mladších kluků si ničeho nevážila. Skutečnost, že v sedmnácti nebo osmnácti naskočili rovnou do mužů a ještě k tomu přímo do nejvyšší soutěže, některým jednoznačně uškodila. Nemuseli o nic bojovat, všechno jim bylo dáno až pod nos. Tady beru chybu i na sebe. I když mě od toho ostatní odrazovali, dlouho jsem nad nimi držel ochrannou ruku. Za odměnu vám dopoledne v den utkání přijde esemeska, že dotyčný nemůže, že jde večer na ples nebo jede k babičce. Třeba takový Laďa Václavský hrál v mládežnických reprezentacích, všichni mu předpovídali velkou budoucnost, měl být jedním z tahounů. V minulé sezóně ale bez jakékoliv omluvy nechodil na zápasy a jen nám nechal vzkázat, že už ho to nebaví. Opačným příkladem jsou praví srdcaři David Šimák, Martin Šuk a pár málo dalších. Za klub by dýchali.“

Když jste Deltu Real před dvaceti lety zakládali, proč jste se rozhodli zrovna pro futsal?
„S nápadem přišel Pavel Grygar. Byli jsme skupina kamarádů, kteří působili v nižších dorosteneckých soutěžích nebo nehráli fotbal vůbec. Postupně jsme mužstvo doplňovali, naše výkonnost se posouvala nahoru. Žádné speciální cíle jsme si ale zpočátku nedávali.“

Co se vám vybaví, když zavzpomínáte na úplné začátky?
„Hlavně výborná parta kluků se stejnou krevní skupinou, venkovní hřiště plné kaluží a spousta vítězných oslav.“

Kdy nastal zlom, který vás posunul do „velkého“ futsalu?
„Prvním mezníkem byl postup do třetí ligy. Tehdy jsme přičuchli k halovému futsalu a poznali jinou úroveň. S tím souviselo i nezbytné posilování kádru. Výhradně se jednalo o kluky z okolí. Mimo hráčských kvalit jsme vybírali i podle toho, jak zapadnou do našeho kolektivu. Vždycky jsme sázeli na výbornou partu, celá léta jsme se scházeli i mimo futsal.“

Co s odstupem času považujete za největší úspěch?
„Že jsme se postupnými krůčky dokázali prokousat z okresního přeboru až na špici elitní soutěže. Všechny postupy jsme si vybojovali sportovní cestou a přímo na hřišti. V dobách největší slávy jsme byli považováni za soupeře, kterého se všichni bojí. Hlavně u nás v Šumperku před zaplněnou halou. Diváci chodili už hodinu před zápasem, aby měli slušné místo a dobrý výhled. Památné zůstanou i naše utkání v přímých přenosech Nova sportu a České televize. Tím se může pochlubit málokterý šumperský klub, byl to pro každého z nás obrovský zážitek. Stejně jako zájezdy do pardubické ČEZ arény, kam nás doprovázel autobus plný fanoušků. Sestava na kostce nad hrací plochou, obrovská moderní hala, výborná atmosféra vytvořená výhradně našimi diváky. Co víc si přát?“

Mnozí experti vás považovali za malý zázrak a nevídané zjevení. Hlavně proto, že jste ani v prvoligových dobách pořádně netrénovali!
„Pravé futsalové tréninky jsme mívali opravdu jen velmi zřídka. Kluci byli během týdne vytíženi v klubech velkého fotbalu a samozřejmě i v práci. Je pravda, že trenéři a protihráči častokrát nevěřícně kroutili hlavami, když zjistili, že prohráli s mužstvem, které prakticky netrénuje. Tenkrát jsme měli kádr abnormálně talentovaných futsalových jedinců a individualit. Těžili jsme z jejich předností a také ze stále větší sehranosti.“

Proč je futsal ve stínu jiných sportů, třeba florbalu?
„Škodí mu, že se nachází pod hlavičkou velkého fotbalu. Ten ho nenechá pořádně vyrůst, protože si nechce vytvářet konkurenci. Stejné je to i v případě mnoha fotbalových trenérů a funkcionářů. Nemají ho rádi. Dokonce si myslím, že v našem malém městě jde až o ješitnost a nepřejícnost, mnohdy byly zákazy vydávány z osobních důvodů. Argumenty typu, že se hráč může zranit, neberu. Zajímavé bylo, že jiné sporty provozovat mohli, ale futsal ne. Výjimkou nebyly ani situace, kdy ho měli dovolený, ale jen pro nižší soutěže. První liga se jim nepochopitelně zakazovala.“

Jaký byl váš rozpočet mezi elitou?
„Maximálně 500 tisíc. Vždycky byl obrovský rozdíl, jestli hrajeme první nebo druhou ligu. S ohledem na rozpočet až dvojnásobný. I tak se nám peníze lépe sháněly na prvoligovou sezónu, přece jen šlo o záležitost výkonnostně i mediálně úplně odlišnou. Pro srovnání, taková Chrudim nebo Teplice se pohybovaly a stále pohybují v řádech desítek miliónů korun. Futsal obohatily tím, že angažovaly zahraniční hráče. Kvalita soutěže šla okamžitě nahoru. Když k vám přijelo mužstvo plné Brazilců, Portugalců nebo Rusů, byl to pro všechny hráče i fanoušky nevšední zážitek.“

Souhlasíte se způsobem, jímž šumperská radnice rozděluje peníze na sportovní aktivity a fungování jednotlivých klubů a oddílů sídlících ve městě?
„Je celkem rozumná, i když ne vždy úplně spravedlivá pro všechna sportovní odvětví. Náš klub byl podporován prostřednictvím grantů výkonnostního sportu.“

Nastal čas bilancování. Co vám futsal dal a případně i vzal?
„Určitě mi více dal než vzal. Každopádně mě připravil o spoustu volného času. Musel jsem se mu věnovat nejen během sezóny, ale nespočet hodin zabrala i její příprava, jednání se sponzory a partnery a další nezbytné věci. Proto jsem před třemi lety své klubové aktivity omezil a věnoval se více rodině.
A co mi dal? Kopec nezapomenutelných zážitků. Plnou šumperskou halu, televizní přenosy, zájezdy s fanoušky, nekončící oslavy. Prostřednictvím futsalu jsem poznal velké množství dalších přátel a zajímavých lidí.“


Foto: Petr Fišer

Futsalovou Deltu dlouhé roky táhl rodinný klan Horáků. Přerušení dvacetileté historie je velmi bolavé pro Jaroslava mladšího i jeho otce.