JAK TO VIDÍM JÁ: Ivánku, kamaráde, proč nám to děláš?
11. června 2014, 21:31, téma FOTBAL, Petr Fišer
Česko - To jsou věci, to jsou věci. Někdy k šokujícímu údivu nepotřebujete ani dvě deci. Nebo raději ano, ale hlavně proto, abyste těžko popsatelné zděšení co nejrychleji spláchli. Nejlépe silným kubánským rumem. Ivan Horník se vrací do vrcholového fotbalu, stal se generálním manažerem druholigové Viktorie Žižkov. Že vám to jméno něco říká? Ano, je to přesně ten funkcionář, který si „odseděl“ několikaletý fotbalový trest za nekalé praktiky a jehož zveřejněné odposlechy doslova zlidověly. 
Tohle se může stát opravdu jen v Česku. Jak je možné, že lze povolat zpátky na palubu někoho, kdo na předchozí lodi nadělal takovou paseku? Všude v kultivovaných i méně vyvinutých fotbalových zemích by s ním zametli daleko důkladněji. Doživotní zákaz a hotovo! Vy byste snad jako potenciální sponzor a finanční partner svěřili vydělané peníze černé eminenci, která byla spojena s takhle závažnou aférou?
Chybovat je lidské, každý si zaslouží druhou šanci. Jenže pozor! Není chyba jako chyba. Horník vraždil! Za svoji oběť si vybral český fotbal a vůbec ho nešetřil. Bez bázně a hany podváděl, podplácel a v klídečku si polehával na sluncem zalitém lehátku v korupčním bazénu. Za svoji drzost zaplatil tím, že se v něm sám utopil. Parádní reklama pro sport, který je nejpopulárnější kolektivní hrou planety, jen co je pravda.
Ani zdaleka by v červeném propadání se hanbou neměl zůstat osamocen. Možná ho lze označit za obětního beránka, který to schytal za ostatní. Obecně platí, že ryba vždycky páchne od hlavy. Tenhle dobrodruh si hrál na žraloka, který nekompromisně kousal všude možně kolem sebe a páchal četné zlo. Jen proto, aby výsledek sportovního zápasu dopadl přesně tak, jak on si přeje. Teď je zpátky. Prý poučený, dostatečně potrestaný a stále neskonale milující fotbal. Ten fotbal, kterému vlastní rukou uštědřil tolik bolavých facek. Jako byste v honbě za uměle vytvořenými úspěchy mlátili vlastní ženu.
Svazoví šéfové prahnou po očistě celého fotbalového organismu, zároveň jim ovšem nevadí, že se do důležitých orgánů vrací obávaní škodiči, kteří jsou nebezpeční jako rakovinové buňky v krvi. No potěš. Pánové Čtvrtníček a Lábus by tak časem mohli mít námět k uspořádání dalšího humorného divadelního představení. Sehráli to báječně, o tom žádná. Legendární hlášky, které ze svých úst vypustil právě Ivan Horník a zmínění herci je pouze nahlas předčítaly, by nás ale neměly nutit popadat se neudržitelným smíchem za břicho, ale spíše plodit smutné slzy ve velikosti tenisových míčků. V mnoha ohledech je to totiž odraz současné společnosti.
Ivánku, kamaráde, raději už ne…
Ivan Horník se může usmívat od ucha k uchu. V návratu do ligového fotbalu mu nikdo nebrání.
