Červená Karkulka pak nanosila obrovské kameny, kterými vlkovo břicho naplnili, a když se ten probudil a chtěl utéci, kameny ho tak děsivě tížily, že klesnul k zemi nadobro mrtvý. t i tři byli spokojeni. Lovec stáhnul vlkovi kožešinu a odnesl si ji domů, babička snědla koláč a vypila víno, které Červená Karkulka přinesla, a opět se zotavila. A Červená Karkulka? Ta si svatosvatě přísahala: „Už nikdy v životě nesejdu z cesty do lesa, když mi to maminka zakáže!“ o Červené Karkulce se ještě vypráví, že když šla jednou zase k babičce s bábovkou, potkala jiného vlka a ten se jí taky vemlouval a snažil se ji svést z cesty. Ale ona se toho vystříhala a kráčela rovnou k babičce, kde hned vypověděla, že potkala vlka, který jí sice popřál dobrý den, ale z očí mu koukala nekalota. „Kdyby to nebylo na veřejné cestě, jistě by mne sežral!“ „Pojď,“ řekla babička: „zavřeme dobře dveře, aby nemohl dovnitř.“ Brzy nato zaklepal vlk a zavolal: „Otevři, babičko, já jsem Červená Karkulka a nesu ti pečivo!“ Ty dvě však zůstaly jako pěny a neotevřely. t ak se ten šedivák plížil kolem domu a naslouchal, pak vylezl na střechu, aby tam počkal, až Červená Karkulka půjde večer domů, pak ji v temnotě popadne a sežere. Ale babička zlé vlkovy úmysly odhalila. Před domem stály obrovské kamenné necky, tak Červené Karkulce řekla: „Vezmi vědro, děvenko, včera jsem vařila klobásy, tak tu vodu nanosíme venku do necek.“ Když byly necky plné, stoupala vůně klobás nahoru až k vlkovu čenichu. Zavětřil a natahoval krk tak daleko, že se na střeše více neudržel a začal klouzat dolů, kde spadnul přímo do necek a bídně se utopil. a tak šla Červená Karkulka večer spokojeně domů a nic zlého se jí nestalo. [pozn1]