Z výpovědi bývalých nájemců hotelu Sport jsem například získal pocit, že podnikat s miliónovými dluhy vůči městu je vlastně úplně normální, dá se takto žít roky a něco našetřit i na dovolenou. Sám Luděk Šperlich se vynalézavě označil za zaměstnance PMŠ, byť měl manažerskou smlouvu. A zábavné byly i výpovědi některých členů představenstva, kteří až příliš často odpovídali na otázky soudu: „Nevím, nepamatuji se.“ Jako by nevěděli, že mají jít k soudu svědčit v případě mnohamiliónové kauzy a zapomněli se na to připravit...
Ať už další soudní jednání přinese cokoli, pravomocný rozsudek to určitě nebude. Obžalovaný se totiž cítí nevinný, podle státního zástupce je přitom vina jasná, takže k odvolání určitě dojde. Možná ne jednou a možná se soud povleče roky. A možná, že až se mě pak někdo zeptá, za co byl Luděk Šperlich vlastně obviněn, jedinou pravdivou odpovědí bude: „Nevím, nepamatuji se.“