REJ.CZ: Začneme zcela obyčejně a lidsky. Jak se žije básníkovi v Šumperku?
Robert Poch: Jak se žije básníkovi v Šumperku? Smutně, nevesele? Melancholicky? Nadmíru osaměle? Přemýšlivě? Nebo snad svobodně a volně? Možná je to způsobeno zdejším nízkým nebem a silným vzduchem? Nebo snad lidmi? Ale má duše je plná melancholických tónů a barev. Řekl bych.
Prožívání lidí, města a krajiny je pro básníka vždy intenzivnější, více zesíleno vnímavým chápáním světa kolem sebe. Tak i pobývání ve světě je básníkovi vždy složitější a více citlivější než je obvyklé u lidí, kteří nejsou stiženi básnictvím, nebo chcete-li, zatím nemají básnického ducha.
REJ.CZ: Je pro Vás město inspirující?
Robert Poch: Ano, a nejenom Šumperk samozřejmě. Však tím, že v Šumperku bydlím bezmála dvacet let, jsem městem jemně prosáklý až k dřeni, až do mých hloubek, ze kterých prýští má inspirace. Šumperk se zcela jistě podílí svým dílem na mé tvorbě. Projděte se ulicemi, náměstími, hřbitovním zátiším nebo kolem břehů Desné, vyjděte před svítáním nebo za soumraku a pocítíte genius loci zdejšího města. Ta nepopsatelně jemná, tolik tajemná zákoutí prosycená mnohdy až magickými tišinami.
REJ.CZ: Je jeho atmosféra básníkům vstřícná?
Robert Poch: Pokud mám mluvit o atmosféře vytvářené interakcí mezi lidmi, nikoliv. Ale vzdám-li se lidí, přestanu vnímat pouze povrchy těl, slov a jednání, pak je pro mne Šumperk zcela jistě vstřícný. Potom se stavidlo básnění uvolňuje. Duši protkávám krajinou anebo vnitřními, skrývanými světy nového neznáma. Procházím, splývám, vznáším se neviditelně a ve skrytu, nepozorován, a pokud svou duši nechávám snít na březích nicoty a nedovolím lidem, aby vtrhávali, vlamovali se do mého niterného světa, potom je zdejší atmosféra básníkovi hluboce vstřícná.
REJ.CZ: Jsou posluchači a čtenáři kritičtí?
Robert Poch: Ano, a jsem tomu velmi rád. Básník je ten, který mluví, přednáší, hovoří, je zpěvákem duší, je zvěstovatelem míru, ticha, ale i nabízí otázky probouzející nepokoj probuzené zvědavosti. Naznačuje cesty k jiným světům, myšlenkám.
Nabízím klíče od bran, vytvářím nová vnímání slov. Však lidé neradi naslouchají, jsou zvyklí monologicky křičet a jednat. Proto přichází také kritika, která chrání to staré a původní a nežádá si změnu. Lidé již odvykli naslouchat básníkům. Je proto i na mě, aby se tomu opět vyučili?
REJ.CZ: Vydal jste již svou třetí publikaci. Jak je odlišná od těch předchozích?
Robert Poch: V roce 2002 jsem v nakladatelství Pavel Ševčík – VEDUTA vydal prvotinu, lyricko-esejistickou básnivou knížku Platinové barvy. K mému překvapení Platinové barvy získaly ocenění v literární soutěži Mělnický Pegas. To mi dodalo odvahu, abych následně pojal myšlenku napsat povídkový soubor, který by lépe vystihl můj autorský záměr psát o lidech, se kterými jsem se potkával a domníval se, že je nutné vyjevit i jejich příběhy. Nakonec ze zamýšleného povídkového souboru vznikla novela Špinavá holka, jejíhož vydání se ochotně ujalo nakladatelství a vydavatelství Tribun.eu, jež se rozhodlo vydat zatím v pořadí třetí knížku - soubor hororových povídek Mrtví se přicházejí někdy rozloučit.
REJ.CZ: Jak vznikala, rodila se, a jak probíhalo celé to martyrium před vydáním?
Robert Poch: Autorské texty, které daly vzniknout třetí knize, vznikaly neuvěřitelně dlouho. Nebudete mi to snad ani věřit, ale některé povídky zrály v šuplíku od mých šestnácti let (například povídka Cizinec nebo Dotek jsou datovány rokem 1982).
Vydání knihy je dlouhodobý proces, který sestává z několika částí. Nejprve musíte knihu napsat. Pokud se domníváte, že váš příběh je natolik zajímavý, aby zaujal případného vydavatele, to zjistíte buď veřejným čtením, nebo v mém případě, že několik mých autorských textů vyšlo tiskem v Moravském severu díky veliké ochotě paní Singrové, za což jí moc a moc děkuji. Díky těmto zkušenostem získáte zpětnou vazbu. Následně tedy hotové dílo nabízíte případným vydavatelům. Je to ale běh na velmi dlouhou trať. Čeká vás mnoho odmítnutí, výmluv a občas i vrácení rukopisů. Když ale nakonec někdo souhlasně přikývne, všechno z vás spadne. Ale to je teprve ten pravý začátek. Dílo ještě musíte upravit. Čekáte a upravujete, provádíte korektury a čekáte. Uběhne nejméně dalšího půl roku, než se knížka začne objevovat na pultech obchodů.
Robert Poch na autorském čtení LISTOVÝ ANDĚL - čtvrté setkání šumperských básníků
v listopadu 2008
REJ.CZ: Vypouští se Vám Vaše dílo do života lehce nebo s obavami?
Robert Poch: S obavami určitě ne. Je to moje vizitka. Promítnutý čas do slov a vět. Lehce také ne, protože za knížkou vidím hodiny, týdny a měsíce nejenom vytváření textu, ale i jednání s vydavatelem.
REJ.CZ: Když pročítám Vaše básně, napadají mě otázky na obyčejné lidské každodennosti. Kdy Vás napadají témata Vašich básní?
Robert Poch: Právě při těch běžných, všedních, rutinních všednodenních věcech. Lidský život se skládá z pocitů mnohem více, než si myslíme, jsme ochotni připustit. Všední den je plný tajemných světel. Setkávání s obyčejnými, navyklými a banálními situacemi to patří k lidskému životu stejně jako cokoli jiného. Pocity utvářejí naše prožívání všednosti. Kdo se naučil dívat na svět očima básníka, vnitřním zrakem, ten během dne vidí tolik inspirujících situací, že nemá čas žít všední život. Proto mé básně inspiruje obyčejná lidská každodennost. Právě o tom je moje připravovaná druhá lyricko-esejistická básnivá knížka Letmý prosévač iluzí, která by měla být mou čtvrtou knihou v celkovém pořadí.
REJ.CZ: Jak tyto básně vznikají?
Robert Poch: Mnohdy nečekaně. Ráno se probudím a hlavou mi zní verš. Večer usínám a hlavou mi rytmicky zní nějaký text. Nebo se procházím krajinou. Básně ve mně vznikají jakoby náhodně. Slova vytrysknou a jsou na papíře. Tak je tomu i s povídkou.
REJ.CZ: Téma smrti nové knížky není až tak vzdáleno od předchozích povídek z let 2001 až 2002. Zvolil jste název Mrtví se přicházejí někdy rozloučit. Co Vás vede touto cestou?
Robert Poch: Jsem v nějakém prostředí. Z něj nabírám, nasávám, nechám se prosáknout atmosférou, pocity, náladami a vznikne příběh. Protože usiluji lidi pozorovat zevnitř, nikoli z venku, zevnějškem a tím, co o sobě chtějí křičet, ukazovat do světa, pokouším se nahlédnout pod povrch. Zahlédnout jejich skutečné motivy, hnací pohnutky, tedy to, co skrývají pod hladinou. A co tam objevuji? O tom je kniha hororových povídek. Neviditelné, skrývané emoce, zahalované
patologické choutky, to máme v sobě všichni. Nikdo není jen čisté světlo, ani čistou tmou. Jsme směsicí života a smrti a jsme velmi inspirující obraz temnoty, krásy i tajemna.
REJ.CZ: Co je inspirací a stěžejním tématem toho všeho?
Robert Poch: Jako bychom žili mezi zrcadly, která odrážejí náš zevnějšek. Většina lidí tato zrcadla přikrývá, zahaluje černými, pestrobarevnými nebo bílými rouchy, nechce vidět, slyšet, naslouchat svým vnitřním hlasům, vidět vlastní obraz. Pak jsou ale lidé, kteří nejen touží naslouchat sobě, ale touží nahlížet za svět, který se ukrývá za těmi zrcadly. Nechtějí toliko žít pouze odrazy. Chtějí vidět, slyšet, nahmatat a okoušet mnohem více. Mé knihy by měly právě takové lidi inspirovat a dodat jim odvahu vykročit, vyběhnout, vznést se za zrcadla a nahlédnout jinam. Vykouknout ze sebe, podívat se na sebe jakoby zvenku. Nejenom se introspektivně prohlížet.
Stěžejním tématem mé tvorby je touha psát o všem, co mohu chápat, prožívat a rozdělit se s jinými lidmi o své poznatky a zkušenosti mé cesty životem a nabídnout alternativu, existují i jiné světy, nikoli pouze jenom ten váš.
REJ.CZ: Cizí Vám není ani hudba. Co Vás vede k muzice, která je přece jen pro řadu posluchačů exotickou a netradiční?
Robert Poch: Sheyla zpěvačka pop-orient izraelského stylu a já jsme si začali jednoho zimního prosincového dne brnkat na Kineret (kytary) a zjistili jsme, že by nebylo špatné složit společně nějakou písničku a vznikl první popěvek ŠALOM, LE-CHAJIM JISRAEL (Ahoj, na zdraví Izraele), asi byla venku hodně velká zima a mráz, že jsme zatoužili po teplém izraelském slunci anebo po hladkém šumění deště nad HAKOTEL HAMAARIVI (Západní zeď), či po něžné vůni rozkvetlých moruší a mandlovníků a tichém pohledu směrem na HAR TAVOR (hora Tábor). A tak pomalu začala vznikat písnička za písničkou.
Co nás vede k muzice? Vzpomínky, láska, touha. Muzika je pro nás další otvíraná brána. Dává nám křídla a prostor, abychom mohli vzlétnout a unášet se sněním.