LISTÁRNA

Dnes je to přesně dvacet roků od chvíle, kdy na našich rukou ulpěla krev, která dodnes „křičí do nebes“. Poprvé ve svých dějinách naše republika zaútočila na jiný stát. Na zemi, která ji neohrožovala. Na zemi přátelskou a vpravdě bratrskou. Na zemi, která se jako jediná v Evropě ozvala, když nás v roce 1938 v Mnichově naši „spojenci“ spolu s Hitlerem a Musolinim „stříhali dohola“ a v Bělehradě se u naší ambasády tísnily davy Srbů hlásících se do československé armády. Na zemi, kde se v roce 1968 konaly statisícové demonstrace proti okupaci Československa vojsky Varšavského paktu. Právě na tuto zemi jsme spolu s dalšími interventy 24. března 1999, bez vyhlášení války, bez souhlasu OSN zaútočili, abychom bratrským Srbům potvrdili známé ďáblovo rčení, že „veškeré dobro musí být po zásluze potrestáno“. Byli jsme v NATO teprve pár dní (od 12. 3. 1999) – a již jsme souhlasili s bestiálním, ničím neospravedlnitelným bombardováním Srbska. „Humanitárním“, slovy tehdejšího prezidenta Václava Havla. Následná okupace skončila – i s naší pomocí – ukradením historického srbského Kosova ve prospěch albánských guerill a přijetím Černé hory do NATO. Zavražděny byli tisíce lidí, zcela zničena srbská infrastruktura a průmysl. Přitom již po třech dnech bombardování bylo vyřazeno veškeré srbské letectvo. Útoky na civilní cíle – průmysl, továrny, energetická zařízení atd - však pokračovaly dalších pětasedmdesát dní. Letadla NATO svrhla na Jugoslávii při více než jedenácti tisících útocích 23.000 bomb a raket o celkové hmotnosti přes 6.000 tun. Materiální škody dosáhly více než 50 miliard (tehdejších) dolarů – při dnešních cenách by to bylo zhruba desetkrát tolik. Avšak škody na naší národní duši jsou nevyčíslitelné – a nesmazatelné.