Fotbalové šílenství ve Francii: když všechno přebije jediný gól

 Pevné jádro tvořené sehraným kvartetem Ladislav, Rudiš, Horák, Praus doplnili Radim Netopil, Jiří Šimek, Bohdan Hecl a Václav Dylan. „Vyjeli jsme v úterý večer, a to s tím, že jsme přespali nad italským Milánem ve vyhlášeném alpském středisku, kde nešlo odolat koupání v obrovském jezeru. Zpátky jsme se zastavili v Benátkách. Dvě noci jsme strávili v Lyonu, který leží třicet kilometrů od Saint-Étienne. Zatímco přímo v místě konání zápasu byly hotely velmi drahé, u městských sousedů ničeho nezneužívali. Proto byla naše volba jasná,“ vysvětloval TOMÁŠ LADISLAV.
Organizátorskou stránku věci měl tradičně pod palcem Jan Rudiš. „Je potřeba zajistit spoustu věcí, se vším je dost starostí. Honza je bez přehánění neskutečný a připadá mi, že se v tom přímo vyžívá. Každý plán je schopen doladit do nejmenšího detailu. Náš zájezd kompletně zkoordinoval i tentokrát a znovu to bylo naprosto perfektní. Při hledání u počítače musel strávit řadu dlouhých hodin. A nedej bože, když časem zjistí, že se nabízela ještě levnější varianta. Třeba skrz finančně výhodnější ubytování. Sám na sebe je naštvaný a nemůže to přenést přes srdce,“ popisoval Ladislav. Speciální poklonu smekl před dvojicí řidičů, za volantem střídavě „odmakali“ přes tři tisíce kilometrů!

Vzhůru do Francie!

Spravedlnost nebyla slepá. Šumperská enkláva, která doprovází fotbalový národní tým po všech koutech starého kontinentu, uspěla při losování o lístky. Sen o Francii se tak s dostatečným předstihem stal opravdovou realitou. „Za lupen jsme dali přijatelných 55 euro. Seděli jsme na místech druhé kategorie, kde nám bylo celé zápasové dění servírováno jako na vyleštěném talíři nebo otevřené dlani. Za jednou z branek jsme přehledně viděli úplně všechno,“ pochvaloval si Tomáš Ladislav. Největší pálku za vstupenku zaplatil na mistrovství ve Švýcarsku. Blížila se hranici pěti tisíc korun. „Tehdy se jednalo o zahajovací utkání se slavnostním ceremoniálem a ještě se hrálo proti domácí reprezentaci,“ odtajnil, proč se nekřesťanská suma vyšplhala na tak vysokou částku. „Jinak jsou nejdražší lístky nepochopitelně při našich domácích zápasech. Ať už na Spartě, Slavii nebo v Plzni. Kolikrát vás to přijde na dva tisíce. Všude jinde v Evropě jsou k divákům daleko vstřícnější, u nás je to suverénně nejhorší,“ odhaloval nakvašeně.

Každý turnaj má kouzlo

Věrná součást skupiny kolem Jana Rudiše dobře ví, o čem mluví. Protože už stačila najezdit a nalétat desetitisíce kilometrů, může porovnávat. „Svého zástupce jsme měli na každém mistrovství Evropy od roku 1996. Nechyběli jsme v Anglii, Portugalsku, Švýcarsku, Polsku ani Holandsku a Belgii. Kde to bylo nejlepší? Každý turnaj má svoje kouzlo a je potřeba se na něj dívat z několika pohledů. Hodně dobře nám bylo v Amsterdamu a Bruggách, jenže jsme tam oba zápasy prohráli. Do Polska jsme se mohli vydat hned třikrát a byla z toho dvě vítězství. Francouzské dobrodružství se natáhlo na čtyři noci a jednoznačně nám učarovalo jedinečné prostředí. Na každém kroku i rohu bylo cítit, že je to fotbalová země, která šampionátem žije. Všechno klapalo, prostě paráda,“ rozplýval se Ladislav.

Nasávat se dalo snadno

Čas strávený v Saint-Étienne si užíval plnými doušky. A nebyl sám. „Je to spíš menší město s pěknou pěší zónou. Čisté, udržované a na turnajový šrumec evidentně připravené. S obrovskou fanzónou a se spoustou hospůdek, kde to celý den tepalo od rána do večera. Nasávat nejen atmosféru se dalo velmi snadno. Jednoduše vás to pohltilo se vším, co k tomu patří,“ ujišťoval stále ještě aktivní fotbalista Hrabišína.
I když se o Francouzích tvrdí, že jsou spíše arogantním a namyšleným národem, žádné problémy tohoto rázu nezaznamenal. „Naopak mi všichni připadali vstřícní a ochotní. V obchodech, hotelech, hospodách i hromadné dopravě, která byla pro fanoušky zadarmo, se nevyskytly žádné potíže. Všechno fungovalo, jak mělo,“ liboval si zkušený cestovatel. Zrekonstruovaný stadión v Sant-Étienne, jenž pojme bezmála 42 tisíc diváků, ho nadchl. „Je nádherný. A vyloženě fotbalový. Zbarvený dozelena, bez ochranných sítí, sloupů a zbytečného zábradlí. A výhled? Luxusní ze všech sedaček!“ nešetřil chválou.

Neměřilo se stejným metrem, raplové a blbci jsou všude

Od návštěvy země galského kohouta ho neodradila ani hrozba možného teroristického průšvihu. „Jeden člen našeho zájezdového ansáblu to kvůli tomu odpískal a francouzskou misi radši vypustil. Kdybych přemýšlel nad tím, co se mi může kdekoliv stát, tak jen sedím doma a nic jiného nedělám. Ve Francii se na bezpečnost hodně zaměřili, všude jsme potkávali těžkooděnce se samopaly. Bylo znát, že mají z případných útoků strach a obavy. Pocítili to i fanoušci, ne vždycky se ale měřilo stejným metrem,“ postěžoval si. „Při důkladných kontrolách před vstupem na stadión nám sebrali skoro všechno včetně vlajky. A Chorvaté pronesou do hlediště granáty, petardy a světlice. Byli jsme z toho zklamaní,“ nezastíral fotbalový fanda s letitou přezdívkou Copan. „Raplové a blbci se najdou všude. Co předváděli Angličané a hlavně Rusové, to byl vrchol všeho. O žádném fanouškovství nemohla být řeč, do Francie přicestovali s jasným záměrem – někomu ublížit. My jsme se nesetkali ani s náznakem sebemenších násilností. Chorvatům sice koluje v žilách horká krev, ale vážněji ji nerozproudilo ani naše vyrovnání na 2:2. Možná by to bylo horší, kdybychom v posledních vteřinách přidali třetí gól. Šance na to byla. To už by asi nerozdýchali. Takhle byli z konečné remízy zklamaní, ale skousávali ji relativně v pohodě,“ všiml si rodák ze Šumperka.

Znovu byl každý Čech! Ze dna až k remíze

Extempore, které vyvolali házením předmětů na hrací plochu chorvatští příznivci v sektoru za bránou, přišlo mužstvo v šachovnicových dresech proklatě draho. „Není divu, že se potom mlátili mezi sebou. Ti, co to vyprovokovali, dostali na budku od normálně smýšlejících diváků. Rusáci vyfasovali flastr za řádění v ulicích, Chorvaté za ovlivnění průběhu zápasu, díkybohu v náš prospěch, jen Francouzi z toho vyšli bez poskvrny. Přitom se jednoznačně jednalo o selhání pořadatelské služby,“ podivoval se Tomáš Ladislav.
Po sedmdesáti minutách hry mu nebylo do skoku. Chorvatská reprezentace vedla 2:0 a nic nenasvědčovalo tomu, že by o poklidné vítězství mohla přijít. Češi hráli druhé housle a ještě k tomu pořádně skřípavé. „Viděl to každý. Na fotbalu je ale krásné, jak dokáže jeden gólový moment přebít úplně všechno včetně předchozí naštvanosti a narůstajícího zklamání. Byli jsme na dně, soupeř nás nepouštěl k ničemu a likvidačním způsobem nás válcovali i jeho fanoušci. Jako přikovaní jsme zaraženě seděli na sedačkách a nebyli schopni téměř ničeho. Po snížení na 1:2 jsme zase začali věřit, nálada v našem kotli se rapidně zlepšila. Znovu byl každý Čech. Když jsme ve třetí minutě nastaveného času srovnali, bylo to něco nepopsatelného. Nakonec jsme ze stadiónu odcházeli spokojení, těžce vydřený bod nás nechával žít další čtyři dny,“ vrátil se do víru dění dlouhodobý obdivovatel veškerého italského sportu. Po skončení hektického utkání si mohl u vychlazeného pivního moku užít odborný rozbor ze strany tří trenérů. Svou špetkou do mlýna přispívali kouč Šumperka Bohdan Hecl, kormidelník Hrabišína Tomáš Horák a dobře naložený brankářský znalec Radim Netopil. „Nety byl největším bavičem naší výpravy. Pět dní v kuse tahal z rukávu jeden vtip za druhým,“ pousmál se Ladislav.

Nejedná se o náhodu!

Podle něj není český ústup ze slávy žádným velkým překvapením. Na úspěšnou generaci kolem Poborského, Šmicera či Nedvěda se nedaří navázat. „V každém nároďáku je několik nadstandardních opor, které hrají v top klubech. A hlavně pravidelně! Má je i Albánie. Chorvaty táhne Modrič z Realu Madrid, Turky borci z Barcelony a Poláky Lewandowski z Bayernu Mnichov. U nás spoléháme na Rosického, který je velmi často zraněný. Kostru tvoří pět hráčů ze Sparty a Plzně, což zákonitě nestačí. Ano, jsou to nejlepší mančafty. Ale jen v Česku. Na reprezentační úroveň je to málo. Možná doplácíme i na práci s mládeží. Asi není taková, jak by bylo potřeba,“ zamyslel se bývalý fotbalista Šumperka, Bludova nebo Postřelmova.

Pánové, špatná volba

Rozhodnutí povolaných funkcionářů rozšířit mistrovství Evropy z 16 na 24 týmů nepovažuje za nejšťastnější řešení. „Vidím v tom zbytečný krok, který se udělal na úkor kvality. Nechci nikomu křivdit, ale spousta týmů přistupovala k zápasům v základní skupině tak, aby ubránila remízu. Klidně i bezbrankovou. Nehrálo se útočně, padalo málo gólů. Taková Ukrajina nedala jediný! Nikdo nechtěl prohrát a pokoušel se živit naději do posledního utkání, čemuž přizpůsoboval vyloženě defenzivní taktiku. Zvlášť když se dalo postoupit i ze třetího místa,“ připomněl neobvyklý systém.
Kromě zmíněných ukrajinských fotbalistů ho zklamali Švédové. Přesným opakem pro něj byly výkony Walesu. „Jejich výživný ostrovní fotbal mi šmakoval. Kolem hvězdného Geretha Baleho postavili pracovité mužstvo, které to odjezdilo od první do poslední minuty po zadku. Případné herní nedostatky nahrazovali obrovskou bojovností. Ta mi u našich chyběla,“ vysvětloval důvod své volby.

Hokeje jsme přežraní

Ostře sledovaný svátek ve Francii dokazuje, jaký je fotbal fenomén. Očekávaný turnaj hltají milióny diváků v nejrůznějších končinách světa. „Oproti hokeji vidím výhodu v tom, že se na fotbalové vrcholy vystupuje jednou za dva roky. Ať už na evropský nebo světový. Hokejového mistrovství jsme přežraní, protože je na programu každou sezónu. K tomu se tam mydlí o finále pořád dokola ty samé týmy. Ve fotbale musíte absolvovat dlouhý kvalifikační cyklus a pořadatelská země má dost času na to, aby všechno důkladně nachystala. A co víc si přát než zápas, na který se těšíte čtyři roky jako malé dítě na vánoční dárky? V létě, pěkně za tepla a před šedesáti nebo sedmdesáti tisíci diváky?“ položil si řečnickou otázku ostřílený matador s téměř nevyčerpatelnou fyzickou kondicí. Hrát s ním tenisové utkání, to je jako bušit do pevné zdi.

Další cíl: Německo

I když francouzský turnaj teprve graduje, šumperská parta už kuje nové pikle. „Po několika pivech v autě, které jsme si dávali na zpáteční cestě, jsme za naši další cílovou destinaci určili Hamburk. V říjnu by se tam měla hrát světová kvalifikace s Německem. Škoda, že neklapla Allianz aréna v Mnichově, pro každého fanouška by to byl velký svátek. Hamburk je navíc strašně daleko,“ uvědomovala si jedna ze stálic, která vozí po celé Evropě známou vlajku s dobře viditelným nápisem ŠUMPERK. V roce 2018 by ji ráda dopravila na šampionát v Rusku. „Je to pro mě výzva i z toho důvodu, že jsem tam nikdy nebyl. Ideální by byl Petrohrad, který je prý moc hezký,“ zasnil se Tomáš Ladislav, jenž nijak netají svou náklonnost k rusky mluvícím státům. „Hokejová návštěva Minsku byla parádní. Do Ruska se sjede celý svět, a kdo by nechtěl vidět na vlastní oči nevšední konfrontace s Jamajkou, Brazílií, Argentinou nebo Mexikem? Na mistrovství Evropy jsme byli šestkrát, na světovém šampionátu nikdo z nás ani jednou. Otázkou je, jestli se nám podaří postoupit. Abych byl upřímný, moc nadějně to nevidím.“