Všeuměl Martin Šalamoun = práce všeho druhu: hráč, kapitán, trenér, rozhodčíROZHOVOR

 V šumperském týmu jste začal trenérsky pomáhat Zdeňku Strouhalovi. Co přesně máte na starosti?
„Rozcvičky před začátkem tréninku a zápasu. A když je potřeba, v jeho nepřítomnosti ho zastoupím.“

Zdá se, že vám v Šumperku věří. Jste typem lídra, který dokáže v kabině zvýšit hlas, když to situace vyžaduje?
„Popravdě jsem spíš klidnější povaha. Pokud to ale dojde tak daleko, že je důkladnější promluva potřeba, vyjádřím se nahlas. Zvlášť v případě mladších hráčů. Myslí si, že je nová doba, že dělají všechno správně a že se podle našich rad řídit nemusí. Občas potřebují slyšet pravdu i někteří starší kluci.“

Stal jste se pravou rukou hlavního kouče Strouhala. Kdybyste ho měl krátce charakterizovat v několika větách, jak by zněly?
„Po lidské stránce výborný chlap. S každým jedná na férovku, takže víte, na čem jste. Na rovinu říká, co si myslí. Do očí vám vysvětlí, proč zrovna nehrajete nebo co se mu od vás nelíbilo na tréninku. Je konkrétní a věcný. Pro mě je to férový člověk a dobrý trenér.“

Umíte si představit, že byste trenéřině propadl jako on? Koučování pro něj představuje drogu v pozitivním smyslu.
„Už jsem o tom přemýšlel a představit si to dovedu. Zatím mám béčkovou licenci a uvažuju o dalším posunu. Teprve se ale uvidí. Hlavně s časem jsem docela na štíru, moc volna mi nezbývá.“

Šumperk vás získal v zimní přestávce. Věřil jste tehdy, že by se na konci sezóny mohl slavit postup do divize?
„Upřímně? Nemyslel jsem si, že bychom mohli postoupit. Ztráta na vedoucí mužstvo tabulky byla moc velká. Bral jsem to tak, že chci pravidelně vyhrávat a naplno si užívat každé utkání. I když jsme v některých zápasech nehráli úplně super, procházelo nám to a výsledky nebyly vůbec špatné. Nakonec to vyšlo z druhého místa. Vedení toho využilo a přihlásilo vyšší soutěž. K mému překvapení se do ní tlačilo docela vehementně. Máme mladý tým, který se momentálně potýká s řadou zranění. Nepříjemné je to i v tom, že na marodce pobývají zkušenější hráči.“

Ve fotbalovém zákulisí se nahlas spekulovalo o tom, že vás divize příliš neláká a že dáte Tyršově stadiónu sbohem. Bylo na tom něco pravdy?
„O této variantě jsem opravdu přemýšlel. Dodělávám školu, kterou jsem musel o víkendech kvůli fotbalu šidit. Práce, tréninky, zápasy, učení. Není to žádná sranda.“

Proč jste se rozhodl zůstat?
„Přál si to trenér Strouhal. Po krátkém uvažování jsem všechno přehodnotil a Šumperku se budu snažit pomáhat dál. A to minimálně v podzimní části.“

V nedávné minulosti jste zápolil se zdravotními komplikacemi. Už definitivně pominuly?
„Koleno je v pohodě. Téměř tři čtvrtě roku jsem ztratil kvůli neidentifikovatelné bolesti v tříslech. Nemohl jsem pořádně běhat ani kopat do balónu. Vadilo mi to skoro při všem. Absolvoval jsem kvůli tomu řadu lékařských vyšetření, ale k ničemu to nevedlo. Když už jsem pomalu propadal beznaději, zachránila mě jedna dobrá duše. Poradila mi, abych víc poslouchal svoje tělo a protahoval se tak, jak zrovna cítím, že to pro mě bude nejlepší. A světe div se, skutečně to zabralo. Po čtrnácti dnech se dostavila velká úleva, do měsíce moje problémy úplně vymizely.“

Letošní léto je velmi suché a horké. Jak ho při fotbalu snášíte? Jste severský, nebo jižanský typ?
„Čistě severský (smích). Jakmile se zatáhne a začne pršet, okamžitě si připadám jako ryba ve vodě. Jsem plný sil a schopný makat do úmoru, srážet se, skluzovat, dobíhat protihráče. Když je parno a venku to připomíná saunu, jsem skoro poloviční. Je to na mně hodně vidět, cítím se hrozně. Každé léto se těším, až nepříjemná vedra pominou. Hned se mi uleví.“

Není to tak dávno, co se v delegacích na zápasy okresních soutěží začalo objevovat vaše jméno. Jako stále aktivní hráč jste se nechal naverbovat do sboru fotbalových rozhodčích. Co vás k tomu vedlo? Mnohé jste tím překvapil.
„Těch důvodů bylo víc. Ještě když jsem hrával za Zábřeh, nabídl mi to pan Balcárek. Ať to zkusím a že uvidí. Tak jsem to později vyzkoušel a musím říct, že mě to chytlo. V té době jsem se potýkal se zraněním a přítelkyně odjela na půlroční studijní pobyt do zahraničí. Takže to bylo dobré i v tom, že jsem se nenudil a zároveň zůstával aktivně u fotbalu.“

Souhlasíte s tím, že je role rozhodčího krajně nevděčnou záležitostí?
„Souhlasím. Je to strašně nevděčná role. I tak mě baví. Zápasy jsem se vždycky snažil řídit co nejpřesněji a způsobem, abych nikoho nepoškodil a všechno se odehrávalo v rámci pravidel. V televizi jsem pozorně sledoval, jak a na kterých místech se rozhodčí pohybují a kde se nacházejí v různých situacích. Přímo na hřišti mi pomáhají zkušenosti získané z pozice závodního fotbalisty. Vím, co hráči dělají, jestli padají sami od sebe, zda mohli ustát souboj rameno na rameno…“

Jak reagujete na výtky směrované na vaši hlavu ve chvílích, kdy jste přesvědčen o tom, že se váš kritik mýlí a nemá pravdu?
„Normálně mu vysvětlím, jak se věci mají. Že jsem to viděl jinak a že si za svým rozhodnutím stojím. Pak mu většinou doporučím, aby se radši soustředil sám na sebe a na svůj výkon.“

Byl jste už „osprchován“ vydatnější sprškou nadávek?
„Zatím ne. Naopak mě potěšily některé pochvalné ohlasy. Jednou to ale určitě přijde. Vždycky se najde někdo, kdo se vydal na stadión jen proto, aby si důkladně zanadával.“

Český fotbal stále bojuje s tím, aby ho veřejnost vnímala v příznivějším světle. Důkladněji očistit se ho zatím nedaří. V čem je stěžejní problém?
„Je pravda, že kolem něj panuje negativní atmosféra. Fotbal v tom určitě není sám, podobnou vizitku mají i jiné sporty. Jako všude jinde je to hlavně o lidech. Podle mě se to v poslední době trochu zlepšilo, před x lety mi to připadalo daleko horší. Tím nechci říct, že je to všude čisté a jede se na sto procent podle pravidel. Doba je těžká pro každého. Pro majitele klubů, funkcionáře, hráče i rozhodčí. Ti to mají obzvlášť složité. Zápas mnohdy ještě ani nezačne a už se po nich řve. Že je to prodané, koupené, podplacené. Stačí jeden spornější moment a hned jsou masírovaní ze všech stran. Občas si zajedu na nižší soutěž, a když slyším, co musejí snášet třeba v I. B třídě, strašně mě to štve. Nekončící lavina zbytečných keců a nadávek ze strany nejrůznějších radílků dělá z utkání regulérní frašku. Přitom se většinou jedná o jedince, co fotbal nikdy nehráli a absolutně netuší, jak to ve sportu chodí. Bohužel se podobným způsobem chová i řada trenérů. Jejich hráči to vidí a automaticky si myslí, že si to můžou dovolit taky. Nejen, že to v nich zůstává, ale navíc to šíří dál.“

Jak ze začarovaného kruhu ven?
„Těžko říct. Já si myslím, že se rozhodčí zlepšují. Každý týden mají školení, společně rozebírají chyby, sledují video, poctivě se připravují a chystají na každý zápas. Je to úplně někde jinde, než to bývalo. Jejich kvalita se samozřejmě odvíjí od toho, jakou úroveň pískají. Nikdo nemůže čekat, že sudí pro ligové soutěže bude delegován na utkání okresního přeboru.“

Mistrovské soutěže v čím dál větší míře postihuje a také ovlivňuje hráčské „vylidňování“. Jak vidíte další budoucnost fotbalu v Čechách a na Moravě?
„Spousta vesnických oddílů mizí z fotbalové mapy a tento trend bohužel jen tak neskončí. Je to jednoduché – není kde brát. Línější kluci volí pohodlí a místo sportování leží doma u televize nebo sedí s partou kamarádů na zastávce a donekonečna blábolí o nesmyslech. Zapálí si přitom cigaretu, koupí víno a je jim fajn. Proč by se měli honit za balónem, když jim vlastně nic nechybí?“

Z vašich slov se dá lehce vyčíst, že vaše mládí bylo diametrálně odlišné.
„Bylo a jsem za to rád. Táta mi to řekl jednoznačně. Když tě uvidím takhle se flákat, počítej s tím, že jsi u mě skončil. Zavezu tě kamkoliv - na hory, na tenis, na bazén –, ale nechci, abys lajdačil.“

A lajdačil jste?
„Moji vrstevníci už chodívali do hospody, ale mě to nelákalo. Že bych tam proseděl celý večer s cigaretou v ruce a lil do sebe jedno pivo za druhým, to opravdu ne. Radši jsme se věnovali sportu. Hráli jsme fotbal a tenis, lozili na zahradě po stromech a pořád něco vymýšleli. Dnes mají mladí milión možností, jak trávit volný čas. O to víc mě zaráží, že se někteří o prázdninách nudí. Je to pro mě až nepochopitelné. Možná je to jinou dobou, možná je rodiče nikam nevedou. Těžko říct. Až budu mít vlastní dítě, budu se snažit dělat všechno pro to, abych ho maximálně podporoval a pomáhal mu v tom, co ho baví a na čem mu záleží.“

A co když propadne počítačům?
„Když bude dobrý v počítačích, bránit mu nebudu. Ať se v nich zdokonaluje, moc rád ho podpořím.“

Třeba se jednou stane mistrem světa v počítačovém hraní některé fotbalové hry?
(smích) „Možné je všechno.“
 


Foto: Petr Fišer

Martin Šalamoun patří v Šumperku k nejdůležitějším postavám současného výběru.