SBOHEM! Lubomír Pinkava v Mohelnici končí. „S předsedou Crhou jsem vždycky jednal na rovinu a odpovídal mu popravdě včetně otázek na trenéra,“ tvrdí velezkušený matadorROZHOVOR

 Jak vám vedení klubu své rozhodnutí zdůvodnilo?
„Chtějí se ubírat jinou cestou a omladit a okysličit mužstvo. Protože pracuji u policie, kde kvůli nedostatku lidí došlo k prodloužení pracovní doby až do sedmi hodin večer, moje účast na trénincích nebyla stoprocentní.“

Sehrála tato skutečnost svoji roli?
„Nejspíš ano. Na starší hráče se většinou pohlíží tak, že když něco pokazí, svádí se to na věk a tréninkovou docházku. Že už prostě nestíhají. Svým způsobem je to pochopitelné. Fyzicky jsem se ale cítil pořád dobře a rozhodně to nebylo tak, že bych po zápasech umíral únavou a vyčerpáním. To vůbec ne. Když jsem kvůli práci nemohl na trénink, poctivě jsem se připravoval individuálně. Jinak by to ani nešlo. S předsedou Davidem Crhou jsme se každý půlrok domlouvali, jak se zařídíme dál. Osobně mi to vyhovovalo a za jeho vstřícnost mu patří můj dík. V Mohelnici už pokračovat nebudu. Některé věci z poslední doby se mi tam moc nelíbily a do fotbalového světa ani nepatřily. A že jsem nehrával tolik jako dřív? Takhle to prostě chodí. Bral jsem to reálně a s pokorou.“

Špatný rozjezd se přičítal vnitřním problémům. O co konkrétně šlo?
„Řeknu jen to, že se nevyřešily tak, jak si většina hráčů představovala. Odezva měla být trochu jiná. Vůbec teď nemyslím moji osobu. To v žádném případě.“

Hlasitě se mluví o tom, že si někteří hráči přáli změnu na postu hlavního trenéra.
„Pokud šlo o tréninky, Roman Sedláček mi maximálně vyhovoval. Pominu-li tedy občasné změny v aktuálním tréninkovém plánu. Všechno jsem si v práci musel zařizovat se čtrnáctidenním předstihem, a když k nim došlo ze dne na den, byl jsem bez šance cokoliv udělat. Moje účast na trénincích tím utrpěla ještě víc. Vždycky jsem se ve fotbale snažil odvádět maximum a spoustu věcí mu ve svém životě obětoval.
S Davidem Crhou jsem za každých okolností jednal na rovinu. Pokud se mě na cokoliv zeptal, odpověděl jsem mu popravdě. I v případě trenéra. Chtěl znát můj názor, tak jsem se před ním mimo jiné zmínil, že si myslím, že kouč Sedláček nezvládá krizové situace. Že jsem tohle řekl, věděl i samotný trenér.“

V jakém duchu probíhala komunikace mezi trenérem a hráči?
„Nabádal nás k tomu, abychom před ním říkali dobré i špatné věci. Ví, jaký byl verdikt zainteresované strany, a já si to s prominutím nechám pro sebe. Pravda je taková, že se pokaždé nenašel ten pravý viník. Je to jedna z věcí, ze které se v budoucnu v Mohelnici určitě poučí a všechno bude fungovat, jak má. Mohelnický fotbal a lidé okolo si to bezpochyby zaslouží.“

Jak budete s odstupem času na nedávno skončené angažmá vzpomínat?
„Takový konec a i to, co mu bezprostředně předcházelo, mě trochu mrzí. Poslední měsíce nebyly nejzdařilejší. Nic to ale nemění na skutečnosti, že na Mohelnici budu vzpomínat jako na jednu z nejlepších fotbalových zastávek. Vždycky se mi tam líbilo, navíc jsem to měl kousek od baráku. Škoda, že se zrušilo mužské béčko. Klidně bych za něj pokračoval v krajském přeboru.“

Proč se Mohelnici podzimní část nepovedla podle všeobecných představ? Pouhé čtyři výhry ze šestnácti zápasů, to není úplně nejpříznivější bilance.
„V devadesáti procentech zápasů jsme byli lepší. Bohužel se nás držela smůla v zakončení, moc nám to tam nepadalo. Vzhledem k tomu, jaký jsme měli tým a jaký fotbal jsme předváděli, je to špatný výsledek. Tabulka je každopádně dost vyrovnaná. Kdybychom nasbírali o pět nebo šest bodíků víc, všechno by vypadalo úplně jinak. I proto, že průměr gólů, které jsme obdrželi, nebyl k zahození a dalo se na něm stavět.“

Co je pravdy na tom, že by vaše další kroky mohly vést do Dubicka?
„Tato možnost se nabízela už dřív, byl jsem v kontaktu s Romanem Skopalem a manažerem Hrdlovičem. Dubicko je alternativa, kterou nevyvracím.“

Údajně o vás stojí i divizní Šumperk. Můžete to potvrdit?
„Takže to není tak tajné, jak jsem si myslel… (smích) Volal mi trenér Strnad. Slíbil jsem mu, že se rozhodnu do poloviny prosince.“

O návratu do Libivé, kde jste v osmi letech začínal, jste nikdy neuvažoval?
„V minulosti zájem měli. I já jsem plánoval, že bych svoji kariéru mohl zakončit právě tam. Teď to ale moc nadějně nevidím. Aniž bych chtěl, dostaly se ke mně různé zprávy a informace, které mě od toho zrazují. Nechci, aby si to někdo špatně vysvětlil a měl mi to za zlé. V Libivé je mladý kádr, určitě to zvládnou i beze mě.“

Na fotbalové scéně se pohybujete přes třicet let. Můžete s klidným svědomím konstatovat, že vás roztáčení soutěžního kolotoče stále plnohodnotně naplňuje?
„Už to není takové dravé jako dřív. Beru to jako formu pohybu, díky níž se udržuji v kondici. Je samozřejmě rozdíl, jestli hrajete třetí ligu nebo I. A třídu. V Mohelnici to bylo na krev. Možná by mě teď víc lákala soutěž, kde by to nebyla taková hoňka, a to i s ohledem na čas strávený trénováním.“

Je něco, co vám s přibývajícím věkem na fotbale čím dál víc vadí?
„Určitě cestování na zápasy. Vnímám to jako ztrátu času.“

Nejeden znalec či odborník se nemůže zbavit dojmu, že oproti minulosti klesá úroveň jednotlivých soutěží. Vidíte to stejně?
„Něco na tom bude. Jako příklad vezmu divizi. Zatímco dřív byla týmově vyrovnanější, dnes mají hodně dobrou výkonnost jen první čtyři mančafty, které si dokážou udržovat stálou formu. O dost slabší zbytek se pere mezi sebou o další místa. A to bez urážky. Za nás byla silná skoro všechna divizní družstva a na kvalitě to bylo znát.“

Evidentně klesá i reálná výkonnost české reprezentace. Čím to podle vás je?
„Z mého pohledu bych řekl, že se nepodařilo navázat na velmi šikovnou a svým způsobem výjimečnou generaci kolem Kollera, Nedvěda, Baroše a dalších. Současní trenéři nároďáku pořádně nemají kde brát. Byli to borci, kteří všichni do jednoho hrávali ve špičkových evropských klubech. Teď je to tak, že když se někomu poštěstí dostat do ciziny, musí se v lepším případě spokojit s místem v průměrném týmu. Navíc je v reprezentaci dost kluků z naší ligy, která není tolik kvalitní. Ano, Spartě se v Evropské lize daří, ale kdyby se měla dlouhodobě zapojit třeba do elitní soutěže v Anglii, tak by tam těžce pohořela. Je to jen můj názor. Důkladněji zamyslet se nad tímto tématem musí samozřejmě jiní.“

Za klub vašeho srdce se dá označit Zábřeh, kde jste strávil spoustu plodných sezón a mimo jiné si řekl o angažmá v tehdy druholigové Holici. Zamlouvá se vám způsob, jakým zábřežské Sulko momentálně funguje?
„Ani se nedivím, že měli v Zábřeze finanční problémy. Sice hráli špici třetí ligy, ale jen díky tomu, že nakupovali přespolní hráče. Z perspektivního hlediska byla tato strategie neudržitelná. Vždycky je lepší, když máte v mančaftu hlavně odchovance. Zábřehu se daří herně i výsledkově, a když bude chtít v budoucnu postoupit, proč ne. Stejnou cestou šla i Mohelnice. Jakmile se ale probila do divize, přece jen musela sáhnout po několika posilách, které dojížděly odjinud. To tak prostě je. Bylo by krásné hrát ligu a mít v kádru jen svoje hráče, ale v drtivé většině případů to bohužel nejde.“

Při svém putování jste často narážel na osobu manažera Lubomíra Hrdloviče. Na Moravě platí za poněkud kontroverzního a svérázného manažera, jehož praktiky často vzbuzovaly zápornou odezvu. Jaký s ním máte vztah?
„Známe se od mých žákovských let, vždycky jsme spolu vycházeli bez potíží a v pohodě. Zápornou odezvu? Jestli ano, tak jen u lidí, kteří bojovali na druhé straně barikády. Za své hráče se uměl postavit a maximálně je podpořit. Když ho člověk zná, ví, co od něj může očekávat. Pro mě je to ikona šumperského okresu. S trochou nadsázky a s úsměvem na tváři bych ho už jen za obětavost nazval fotbalovým Peltou nižších soutěží. Doufám, že to nikoho neurazí.“

Dejme tomu, že jste čerstvě plnoletý a já vám z věštecké koule předpovím, že budete ještě ve dvaačtyřiceti letech naskakovat do třetí ligy. Uvěřil byste mi?
„Nevěřil bych vám. Hodně si považuju, že jsem vydržel takhle dlouho a že jsem schopen pokračovat dál. Hodně záleží, jak k tomu člověk přistupuje a jestli se mu vyhýbají zranění. Při předzápasové rozcvičce si nevezmu balón a nejdu s ním bezmyšlenkovitě křápat na bránu jako zamlada. Potřebuji se pomaličku rozehřát. Taky už do všeho nevletím po hlavě jako dřív. Po utkání mi trvá minimálně o den navíc, než jsem zase stoprocentně v pohodě. Spoustě problémů se dá účinně předcházet. Jednu dobu jsem měl časté potíže se zadními stehenními svaly, a než jsem přišel na to, na jaký druh pohybu bych se měl zaměřit, chvíli to trvalo. Všechno se naučíte až časem, od některých věcí musíte chtě nechtě ustoupit. Nakonec ale zjistíte, že to jde.“

Které zranění vám nadělalo největší starosti?
„Při tréninku v Holici mi spoluhráč šlapákem zajel na stojnou nohu. S přervanými vazy v kotníku jsem musel na plastiku. Když jsem se po půl roce ptal doktora, kdy budu moct začít znovu s fotbalem, odpověděl mi, že má spíš obavy o to, abych v budoucnu ještě vůbec normálně chodil.“

Jako elitní forvard jste se zdatně přeškolil na spolehlivého obránce. O jak moc těžkou proměnu se jednalo?
„Předělat se z útočníka na stopera je těžší než naopak. Když jsem se v útoku rozhodl jít do tří protihráčů, věděl jsem, že za mnou existuje dost možností, jak případnou ztrátu míče napravit. Vzadu máte větší zodpovědnost a v hlavě neustále nosíte, že nesmíte udělat vážnější chybu. Proto se zbytečně nepouštím do větších akcí a snažím se hrát jednoduše. Přece jen nejsem žádný excelentní technik. (smích) Každý má něco, mě odjakživa zdobila tvrdost a rychlost. Na stoperovi jsem si nejvíc sedl s Romanem Skopalem a samozřejmě i s Romanem Kubou. Ale neznamená to, že bych s ostatními spoluhráči nějak strádal…“

I když kopačky na hřebík asi jen tak nepověsíte, přemýšlíte s předstihem nad tím, co bude po skončení aktivní kariéry? Nelákal by vás post fotbalového trenéra?
„Řada mých vrstevníků už vlastní trenérské třídy a licence, já nemám žádnou. Nikdy neříkej nikdy, ale zatím mě to moc neláká. Dál bych musel jezdit na zápasy, dál bych musel být na trénincích a k tomu by mi navrch přibyly klubové schůze... Docela se těším, až budu mít víc času na soukromý život, který bude vždycky obsahovat sportovní vložky a vsuvky. Když pominu období na konci kalendářního roku během zimní přestávky a pár týdnů v létě, všechno se točí kolem fotbalu a plánuje výhradně s ohledem na to, kdy a kde se o víkendu hraje. V průběhu sezóny se pořádně nikam nedostanete.“



Foto: Petr Fišer

Lubomír Pinkava ještě v mohelnickém dresu. Od jarní části bude s největší pravděpodobností hráčem Dubicka nebo Šumperka.