Po válce zdevastované Srbsko už nebylo ani zdaleka místem pro normální život, tvrdí trenér Mohelnice Petar AleksijevićROZHOVOR

Proč jste si vybral právě Českou republiku?
„Byla v tom docela náhoda. Známe se s rodinou Ivana Davidoviće, která je původem z Česka. Byl to on, kdo přišel s nápadem, jestli nechci zkusit fotbal právě tady. Dostal jsem nabídku z Tatranu Poštorná a po dvoudenním testování mi oznámili, že mě chtějí. Velmi rád jsem zůstal. Viděl jsem to jako šanci změnit něco k lepšímu.“
Myslíte i v otázce běžného žití?
„Určitě. Po válce zdevastované Srbsko už nebylo ani zdaleka místem pro normální život. Ekonomicky ani pokud šlo o jakoukoliv perspektivu. Neviděl jsem tam žádnou budoucnost. V České republice jsem našel klid a využil příležitosti normálně žít. Navíc jsem se tady seznámil s mojí nynější manželkou Darinou, se kterou máme dceru Lauru. Za necelý měsíc jí bude pět let.“
Chtěl jste být vždycky brankářem?
„Chtěl! Nic jiného mě nezajímalo. Mamka mě prosila, ať jdu hrát do pole, protože jsem se vracel domů rozmlácený a s roztrhanými tepláky. Když mi byli čtyři roky, můj pozdější trenér Jovan Tofel mi pověsil kolem krku první kopačky. V tu chvíli bylo rozhodnuto. Budu fotbalistou!“
O gólmanech se říká, že jsou to poloviční blázni. Co si o tomto tvrzení myslíte?
„Že je pravdivé! Brankář musí být blázen, jinak to nejde. Tisíce lidí přijdou na stadion, aby viděly góly. A dva borci si navlečou rukavice a dělají všechno pro to, aby nepadaly. Aspoň ne do jejich brány. Je to specifický post. Gólman by měl být osobnost. Je na něj vyvíjen větší tlak, za každou chybu, kterou udělá, pyká mnohem víc než jakýkoliv jiný hráč. Proto jsou odolnější. Mám mezi nimi spoustu kamarádů a přátel.“
Plynule jste se přesunul na trenérskou dráhu. Byla to jasná volba? Přece jen jste si vybral ošidné řemeslo, které není jednoduché. Jeho provozování je náročné i po psychické stránce.
„Sice nejsem trenérem moc dlouho, ale musím říct, že mě to hodně naplňuje. Možná ještě víc, než když jsem aktivně hrával. Připadalo mi to jako logické pokračování v mé kariéře. Nedokážu si představit, že bych ve fotbale dělal něco jiného. Baví mě každodenní kontakt a práce s lidmi. Chci dávat šanci nadějným mladým klukům, můžu organizovat a realizovat trenérskou jednotku, přizpůsobovat nebo najít správnou taktiku, která bude odpovídat možnostem mého mužstva. Je toho víc. Trenéřina je zároveň i mým zaměstnáním a jednou bych rád vedl prvoligový klub. Ať už v Česku nebo v zahraničí.“
Zmínil jste mladé hráče. Dávají podle vás fotbalu tolik jako starší generace?
„Dnešní mladá generace je jiná, ale neřekl bych, že horší než byla ta moje. Naopak. Rozdíl je v tom, že současná doba nabízí úplně všechno. Zároveň ale přináší i mnohem větší riziko, že to s vámi nedopadne dobře. Proto si vážím mladých hráčů, kteří mají vůli a chtějí ve fotbale něco dokázat. Třeba na úkor toho, že budou sedět doma a hrát počítačové hry. Každému takovému se budu snažit maximálně pomáhat. A nejen fotbalovými, ale klidně i životními zkušenostmi, které jsem stačil nasbírat.“
Normálně pracující lidé, kteří vstávají v šest hodin ráno do fabriky, si občas zanadávají, jak se profesionální fotbalisté mají báječně. Mimo jiné jim vadí i přehnané výdělky, o kterých si odborníci na daleko důležitějších postech, jakou jsou doktoři nebo hasiči, mohou nechat jen zdát. Co byste jim odpověděl?
„Pokud mám brát hráče v Česku, tak věřte tomu, že jsou v porovnání s ligami v Německu, Rakousku, Francii, Anglii nebo Rusku placeni velmi průměrně. V zahraničí to nikdo neřeší, protože kariéra fotbalisty je krátká a po jejím skončení je začlenění do společnosti v řadě případů velký problém. Lidi tam fotbal milují a sledují ho s velkým zápalem.
Na to, kolik se dává do českého fotbalu peněz, mají místní kluby výborné výsledky. Vůbec mu neprospívá negativní a pesimistická atmosféra, která se kolem něj vytvořila. O to víc si vážím jedinců, co jsou ochotni ho finančně podporovat nebo se mu každodenně věnovat.“

Petar Aleksijević našel v České republice větší klid.