Michaela Matoušková: „Zůstat sami se svými myšlenkami, to už dnes moc neumíme.“

Vím, že kvalitních psychoterapeutů je u nás jako šafránu. Jak prožíváte dobu nouzového stavu? Máte méně práce, nebo je to naopak?
Situace má svá pro a proti. Samozřejmě, že nemáme osobní setkání, ale pracujeme on-line nebo po telefonu, pokud je to možné. Také se s kolegy angažujeme v různých podpůrných online projektech, které vznikly pro lidi v karanténě a jinak nouzovým stavem zastižené. Je to jiná práce, více lidi podporujeme, děláme takzvanou duševní hygienu, méně se pouštíme do vážných témat a snažíme se celospolečensky udržet v lidech optimismus, naději a nadhled.

Stmelili se lidé v rodinách, drží teď víc při sobě?
V rodinách je to různé, mnoho lidí si vzpomnělo na starší příbuzné, jsou více v kontaktu, společně trávený čas vnáší do vztahů nové kvality. Partneři mají příležitost se znovu poznat, stejně tak děti většinou reagují dobře na čas trávený s rodiči. V jiných rodinách zase nuceným spolužitím vylézají na povrch neřešené konflikty nebo vzorce zametané pod koberec a už je těžké před nimi zavírat oči. Ale to není způsobené koronavirem, už to tam bylo dříve.

Jak jste říkala, v těchto dnech pracujete prostřednictvím telefonických hovorů nebo možná přes Skype. Mohou podle vás tyto možnosti komunikace do budoucna zcela plnohodnotně nahradit osobní setkání?
On-line možnosti komunikace jsou skvělá věc nejen teď. Pomáhají překonat kromě karantény i bariéry v dopravě a pohyblivosti klientů, šetří čas, poskytují soukromí, udržují kontakt, i když se klient přestěhuje nebo jede na stáž, a zpřístupňují terapii téměř každému. Ale většina klientů preferuje osobní kontakt a těší se, až se k němu vrátí. Je to proto, že určitý druh energie v osobním kontaktu přes data nepošlete, a i ten se v terapii velmi počítá. Já se na osobní setkání a potkávání velice těším, žádná technologie mi atmosféru sezení při terapii neumí úplně nahradit, ale v této situaci jsem spokojená se spoluprací alespoň tak, jak je, i když to má své limity (mám na mysli dětské klienty nebo třeba párové terapie).

Mnoho lidí, zejména těch starších, teď tráví hodně času o samotě. Někdo to snáší s klidem a najde si program, někdo je na tom psychicky hůř, když v těchto chvílích nemůže být s blízkými. Máte nějaké povzbuzení, tipy pro tyto lidi, jak situaci řešit, aby se cítili líp?
Snažím se se svými klienty přemýšlet nad tím, jaká bude spokojená budoucnost, až tato situace bude za námi. Hledáme, co už teď funguje, co ještě může fungovat, co nám umí vykouzlit úsměv na tváři, na co se můžu těšit, co je naše naděje. A jestli se paradoxně díky této situaci naučili o sobě něco nového, co je mile překvapilo. Nikdo jsme o tuto zkušenost nestáli, ale kdybychom celou situaci obrátili a zkoušeli se na ni dívat trošku jinak, třeba že celá ta situace, kterou teď nelehce prožíváme, s námi má nějaký dobrý záměr. Co by to konkrétně pro ně mohlo znamenat? Co by to mohlo být za zprávu?

Máte doporučení pro nás, jak bychom mohli svým rodičům nebo prarodičům pomoci?
U starších lidí může být narušení stereotypu stresující a improvizovat je pro ně obtížné. Pomozte svým starším blízkým tím, že do vašich kontaktů vnesete řád, na který se mohou spolehnout. Pokud jste sami v této situaci, najděte si úkol nebo práci, na kterou se nyní zaměříte a po skončení karantény se jí budete moci pochlubit svým známým. Využít můžete také stávající nebo nově vzniklé linky pomoci, kam se dá bezplatně zavolat a pohovořit si, pokud jste smutní, osamělí nebo v úzkosti. Pro kontakt s blízkými zvolte dostupné technologie a nebojte se zkusit něco nového. Problém je ale častěji v tom, zůstat sám se svými myšlenkami. To už dnes moc neumíme. Takže máme příležitost se to naučit nebo si rozpomenout, jak jsme to dělali, když nám to fungovalo.

Žijeme teď v období, kdy se vlastně zakazují dotyky. Nejlépe na nic a na nikoho nesahat, a pokud ano, nejlépe v rukavicích. Jaký dopad to může mít na nás, kteří se rádi dotýkáme?
Dotek je forma kontaktu mezi blízkými lidmi. Pokud s nimi žijete, prostě se s nimi dál dotýkejte. Omezení doteku ve veřejném prostoru je důležité proto, abychom minimalizovali riziko přenosu z věcí, na které sahá více lidí, a udržení bezpečné vzdálenosti. Proto ty dva metry, rukavice v obchodě, MHD, u peněz nebo přebírání zásilek. Důkladné umytí rukou tak problém vyřeší. Dotek s lidmi ve veřejném prostoru se děje většinou jako symbolický akt (třeba podání ruky, u některých lidí objetí či polibek na uvítanou, poplácávání po zádech). Pokud jste takto založení lidé, pro krizový stav si najděte gesto, pohyb nebo jiný bezkontaktní symbol, kterým dotek systematicky nahradíte. Alespoň můžete být kreativní a udělat si z toho trochu legraci. Na emoce bude mít stejný dopad úklona, zamávání, naznačené podání ruky a podobně.

Všimla jsem si, že ve volném čase se věnujete H.E.A.T. programu. Jak moc podle vás souvisí psychická pohoda s pohybem?
Souvisí velmi. Pohyb udržuje v kondici nejen tělo, ale i psychiku. Někteří lidé ho potřebují více a aktivnější (dát si do těla), jiní méně nebo klidnější (jít se kochat). Obojí souvisí s tím, že vyplavíme nahromaděný stres, vyrobíme pozitivní hormony a dopřejeme psychice na chvíli neřešit, nemyslet, ale místo toho vstřebávat dojmy. V této situaci tak doporučuji klientům, pokud je to jen trochu možné, vyjeďte si za město do lesa na procházku, samozřejmě v rámci pravidel, která teď platí. Zacvičte si jógu, oprašte činky nebo si pusťte hudbu a zatančete. Také během práce měňte polohy nebo místa, na kterých pracujete, dávejte si protahovací pauzy a nechtějte zvládnout vše v jednom tahu. Což ale platí i mimo karanténu.

Máte doma chodící pás, a pokud ne, jak vy sama v těchto dnech řešíte nemožnost chodit do sportovních center?
Ne, pás doma nemám. Využívám své trenérské zkušenosti a dopřávám si „čištění” hlavy tím, že si dám do těla. Máte-li k dispozici tělo a dva metry čtvereční, nepotřebujete centrum. Inspirace na webu je obrovská na jakýkoliv typ tréninku.

Na internetu se zvláště teď vyrojila řada rádoby terapeutů, koučů, duchovních vůdců, léčitelů, kteří lidem radí, co mají dělat. Můžete doporučit nějaký web, knížku, film, cokoli, co by lidem mohlo prospět, když budou hledat něco, co by posílilo jejich psychiku v těchto dnech?
Nemusí to být nutně špatně, spousta empatických lidí cítí potřebu přispět svým optimismem, nadějí nebo humorem k obecnému psychickému zdraví. Vždy se podívejte, jak daný člověk dospěl k tomu, že deklaruje pomáhání lidem a co případná spolupráce s ním bude obnášet. Máme možnost volby a kritický rozum. U té literatury je obtížné něco napsat obecně, protože to závisí od člověka. Weby, knížky nebo podcasty nehledejte podle toho, co teď frčí, ale podle toho, co vám mají nyní přinést. Nejdřív si udělejte jasno v tom, proč máte chuť nebo potřebu si něco přečíst a podle toho vyberte, co a jakou formou to bude. Od beletrie, přes pozitivní sebe rozvojové knihy až po naučnou literaturu. Jako lék na psychiku bude fungovat to, co právě vaší duši dodá rovnováhu.