Loučící se Radoslav Kováč: Fotbal jsem vždycky milovalROZHOVOR

 Zápas v Loučné nad Desnou překonal divácký rekord. V I. B třídě na něj přišlo přes 700 diváků. Bývalý hráč Šumperka, Sigmy Olomouc, Sparty Praha, Spartaku Moskva, londýnského West Hamu či švýcarské Basileje představoval hlavní lákadlo, které oslovilo zájemce ze širokého okolí.

Bylo to opravdu vaše poslední soutěžní utkání?
Jednoznačně. Úplně poslední. Ještě mě přemlouval Zdenda Opravil, jestli bych mu nepomohl v Šumperku. Říkám mu: „Zdenečku, děkuju za nabídku, moc si jí vážím. Bohužel bych to nestíhal zvládat časově.“ O víkendech toho mívám hodně.

Jak se vaše rozlučka v Loučné upekla? Vyplynula z vaší iniciativy, nebo s tímto nápadem přišla druhá strana?
Volal mi trenér Tomáš Dirgas, že by chtěli, abych si za ně zahrál. On, kluci, vedení. Pokud šlo o fotbal a zápas samotný, neměl jsem s tím sebemenší problém. Nebylo nad čím dumat. Čas na rozmyšlenou jsem si vzal proto, že jsem zpočátku nevěděl, jestli se mi to povede skloubit s mými pracovními povinnostmi. Nakonec se to podařilo udělat tak, aby mi to vyšlo. V pondělí jsem volal do Loučné a oznámil jim, že o víkendu přijedu.

Podřídil jste tomu předzápasovou přípravu?
Snažím se udržovat. Cvičím, trénuju. Ale trochu jinak než dřív. Občas si někde kopnu, nic velkého. Natož, abych po hřišti pobíhal devadesát minut jako v sobotu. Byl to můj první mistrák po třech letech.

Jak vám bylo v neděli ráno?
Ani se radši neptejte. Bolelo mě úplně všechno. A nejenom v neděli, ale další tři dny!

Konečný výsledek 1:6 vám na pohodě asi moc nepřidal…
Tak to vůbec. Musíme uznat kvality soupeře. I když jsme utkání neodehráli dobře, šance jsme měli. Kdybychom v úvodních dvaceti minutách dali gól, mohlo to vypadat jinak. Bohužel jsme před pauzou sami inkasovali. A když jsme těsně po přestávce dostali druhého fíka, bylo prakticky hotovo. Potom už jsme si toho moc nevytvořili.

Bral jste vysokou porážku s nadhledem, nebo vám pila krev?
Bral jsem ji s nadhledem. Pro lidi v Loučné by bylo super, kdyby se nám podařilo vyhrát. Strašně jsem si přál, ať to klapne a všichni máme radost. Jenže k tomu scházel pořádný kus. V kabině říkám Dejvovi Křepskému: „Ty vole, já už nemůžu. Pořád jen běháme bez míče.“ Vůbec jsme si nestíhali odpočinout. Dost jsme kazili a scházela nám kvalita k tomu, abychom podrželi balón a trochu si dáchli. Problémy se zákonitě navalovaly.

Obraťme list. Proč jste se na „stará kolena“ rozhodl vrátit do Sparty?
Protože mi dala smlouvu na dva roky a zároveň mi garantovala, že se mnou počítá i do budoucna. Bylo mi čtyřiatřicet, takže po sportovní stránce to asi nebylo úplně správné. Kdybych zůstal v Liberci, možná bych hrál o něco dýl. Možnost, kterou mi ve Spartě nabídli, byla lákavá. Na konci kontraktu mi táhlo na 37 let a dobře jsem věděl, že je ideální čas, abych s hráčskou kariérou skončil.

Počítal jste s tím, že rovnou usednete na trenérskou židli? Stal jste se jedním z asistentů hlavního kouče Stramaccioniho.
Spíš mě touto cestou nasměrovalo vedení. Původně jsem nechtěl trénovat. Z největší části mě do všeho uvrtal majitel klubu.

Po boku italského kolegy jste si přílišné radosti neužil. Kde byl zakopaný pes?
Je pravda, že to nevyšlo. Složité to bylo z mnoha pohledů, důvodů a příčin.

Přišel jste trenéřině na chuť?
Absolutně. Začalo mě to bavit. Udělal jsem si trenérské áčko a mým cílem je profi licence. Teď mám na starosti sledování sparťanských hráčů, kteří jsou na hostováních v jiných mančaftech. Taky jsem patronem reprezentace U18. Je to práce, která mě příjemně naplňuje.

Dokážete si představit, že byste se upíchl někde mimo fotbalovou a sportovní scénu, a chodil do běžného zaměstnání? Třeba v oboru? V Šumperku jste studoval na průmyslové škole.
„Asi dokázal. Momentálně ale není důvod, abych nad tím přemýšlel nebo uvažoval. Skoro celý život se pohybuju ve fotbalovém prostředí a díkybohu, že zásluhou profesionální kariéry nemusím čelit žádným finančním tlakům. Je výhoda, když nejste nucený dělat něco, co vás nebaví.

Vaším zaměstnavatelem je pražská Sparta. Proč v posledních letech zaostává za Plzní či městským konkurentem Slavií?
Projekt s trenérem Stramaccionim se nepodařil. Mužstvo nebylo typologicky dobře složené. Teď se do všeho vložil Tomáš Rosický a doufejme, že Sparta půjde nahoru. Rosa dělá, co může.

Vzpomenete si ještě na úplné začátky v Loučné?
Byl jsem děcko ulice. Po škole jsem hodil tašku do kouta a už jsme to mastili mezi baráky. V létě fotbal, přes zimu hokej. Na hřišti v Loučné nám dali šanci a od začátku mě to strašně chytlo. Po jednom tréninku jsem dorazil domů a bez váhání mamce oznámil: „Budu hrát fotbal. Bude ze mě fotbalista.“

Jaké momenty ve své kariéře považujete za zlomové?
Když si pro mě přijel do Loučné trenér Jarolím a chtěl, abych šel do Sigmy. V Olomouci mě pak několik zápasů vedl pan Kotrba. Zalíbil jsem se mu natolik, že si mě později vytáhl do Sparty.

Neměl jste někdy fotbalu plné zuby?
Nikdy. Vždycky jsem ho hrozně miloval. Jasně, jako mladí jsme měli svoje excesy a udělali zbytečné kraviny, ale to už je minulost.

Je něco, co vám fotbal vzal?
Hodně času. Jinak mi hlavně dával. Mohl jsem se naplno věnovat tomu, co jsem měl rád a co mě bavilo. Naučil jsem se řeči, poznal krásná místa, pomohl si finančně a získal spoustu výborných kamarádů, se kterými jsem v kontaktu dodnes. Nemůžu si na nic stěžovat.

A co ztráta soukromí?
Možná částečně. Jdete na večeři, a když vás lidi znají, koukají na vás, v horších případech vás fotí a točí na mobily. Kolikrát ve chvílích, kdy o to nestojíte a není vám to příjemné. Ale dalo se to přežít. Nebylo to tak, že by se na mě někdo neustále věšel, nebo že bych si upsal ruku při dávání podpisů. To ne.

Máte dva syny. Propadli fotbalovému vyžití stejně jako vy?
Staršímu je deset let a už tři roky hraje za Motorlet. Vůbec na něj netlačím. Jde především o to, ať ho to baví. V poslední době udělal určitý progres, za což jsem pochopitelně rád. Těší mě to. Mladší synek chodí třikrát týdně na gymnastiku, kde získává všeobecnou pohybovou průpravu. Kluci jsou šikovní a dělají mi radost.


Foto: Petr Fišer

Smíšek do nepohody se v mateřské Loučné rozloučil s kariérou aktivního hráče.