"Lidé již odvykli poslouchat básníkům..." - rozhovor s Robertem Pochem

REJ.CZ: Začneme zcela obyčejně a lidsky. Jak se žije básníkovi v Šumperku?

Robert Poch: Jak se žije básníkovi v Šumperku? Smutně, nevesele? Melancholicky? Nadmíru osaměle? Přemýšlivě? Nebo snad svobodně a volně? Možná je to způsobeno zdejším nízkým nebem a silným vzduchem? Nebo snad lidmi? Ale má duše je plná melancholických tónů a barev. Řekl bych.

Prožívání lidí, města a krajiny je pro básníka vždy intenzivnější, více zesíleno vnímavým chápáním světa kolem sebe. Tak i pobývání ve světě je básníkovi vždy složitější a více citlivější než je obvyklé u lidí, kteří nejsou stiženi básnictvím, nebo chcete-li, zatím nemají básnického ducha.

REJ.CZ: Je pro Vás město inspirující?
Robert Poch: Ano, a nejenom Šumperk samozřejmě. Však tím, že v Šumperku bydlím bezmála dvacet let, jsem městem jemně prosáklý až k dřeni, až do mých hloubek, ze kterých prýští má inspirace. Šumperk se zcela jistě podílí svým dílem na mé tvorbě. Projděte se ulicemi, náměstími, hřbitovním zátiším nebo kolem břehů Desné, vyjděte před svítáním nebo za soumraku a pocítíte genius loci zdejšího města. Ta nepopsatelně jemná, tolik tajemná zákoutí prosycená mnohdy až magickými tišinami.

REJ.CZ: Je jeho atmosféra básníkům vstřícná?
Robert Poch: Pokud mám mluvit o atmosféře vytvářené interakcí mezi lidmi, nikoliv. Ale vzdám-li se lidí, přestanu vnímat pouze povrchy těl, slov a jednání, pak je pro mne Šumperk zcela jistě vstřícný. Potom se stavidlo básnění uvolňuje. Duši protkávám krajinou anebo vnitřními, skrývanými světy nového neznáma. Procházím, splývám, vznáším se neviditelně a ve skrytu, nepozorován, a pokud svou duši nechávám snít na březích nicoty a nedovolím lidem, aby vtrhávali, vlamovali se do mého niterného světa, potom je zdejší atmosféra básníkovi hluboce vstřícná.

REJ.CZ: Jsou posluchači a čtenáři kritičtí?
Robert Poch: Ano, a jsem tomu velmi rád. Básník je ten, který mluví, přednáší, hovoří, je zpěvákem duší, je zvěstovatelem míru, ticha, ale i nabízí otázky probouzející nepokoj probuzené zvědavosti. Naznačuje cesty k jiným světům, myšlenkám.
Nabízím klíče od bran, vytvářím nová vnímání slov. Však lidé neradi naslouchají, jsou zvyklí monologicky křičet a jednat. Proto přichází také kritika, která chrání to staré a původní a nežádá si změnu. Lidé již odvykli naslouchat básníkům. Je proto i na mě, aby se tomu opět vyučili?

REJ.CZ: Vydal jste již svou třetí publikaci. Jak je odlišná od těch předchozích?
Robert Poch: V roce 2002 jsem v nakladatelství Pavel Ševčík – VEDUTA vydal prvotinu, lyricko-esejistickou básnivou knížku Platinové barvy. K mému překvapení Platinové barvy získaly ocenění v literární soutěži Mělnický Pegas. To mi dodalo odvahu, abych následně pojal myšlenku napsat povídkový soubor, který by lépe vystihl můj autorský záměr psát o lidech, se kterými jsem se potkával a domníval se, že je nutné vyjevit i jejich příběhy. Nakonec ze zamýšleného povídkového souboru vznikla novela Špinavá holka, jejíhož vydání se ochotně ujalo nakladatelství a vydavatelství Tribun.eu, jež se rozhodlo vydat zatím v pořadí třetí knížku - soubor hororových povídek Mrtví se přicházejí někdy rozloučit.

REJ.CZ: Jak vznikala, rodila se, a jak probíhalo celé to martyrium před vydáním?
Robert Poch: Autorské texty, které daly vzniknout třetí knize, vznikaly neuvěřitelně dlouho. Nebudete mi to snad ani věřit, ale některé povídky zrály v šuplíku od mých šestnácti let (například povídka Cizinec nebo Dotek jsou datovány rokem 1982).
Vydání knihy je dlouhodobý proces, který sestává z několika částí. Nejprve musíte knihu napsat. Pokud se domníváte, že váš příběh je natolik zajímavý, aby zaujal případného vydavatele, to zjistíte buď veřejným čtením, nebo v mém případě, že několik mých autorských textů vyšlo tiskem v Moravském severu díky veliké ochotě paní Singrové, za což jí moc a moc děkuji. Díky těmto zkušenostem získáte zpětnou vazbu. Následně tedy hotové dílo nabízíte případným vydavatelům. Je to ale běh na velmi dlouhou trať. Čeká vás mnoho odmítnutí, výmluv a občas i vrácení rukopisů. Když ale nakonec někdo souhlasně přikývne, všechno z vás spadne. Ale to je teprve ten pravý začátek. Dílo ještě musíte upravit. Čekáte a upravujete, provádíte korektury a čekáte. Uběhne nejméně dalšího půl roku, než se knížka začne objevovat na pultech obchodů.

 

 

Robert Poch

Povídkový soubor Mrtví se přicházejí někdy rozloučit je výběr Pochových povídek z let 2002 až 2007. Hororové příběhy nás nechávají zabřednout do mystického neznáma, které se rozprostírá kolem nás a o kterém mnozí nevíme. Poch před námi otevírá světy plné podivných, vědecky dosud neověřených záhad. Klade otázky; za neviditelnou oponou reality, co se tam děje? Proč z neviditelných míst přicházejí? A proč někteří mohou vnímat a vidět a komunikovat s neznámem? Poch nás ujišťuje, že ale také existují lidé, kteří tuto schopnost nejen že mají, ale jsou navíc obdařeni zvláštními schopnostmi, jako v povídce Metamorphosis, kdy hlavní hrdinka získává skutečně zvláštní a unikátní schopnost. Poch naznačuje, že nemusí to být pouze bytosti tam z venku, které nám pomáhají, ale můžeme to být i my. V povídce Cesta starého mládence je hlavním hrdinou mladý inženýr programátor, který pomáhá řešit dávnou vraždu. V příběhu nazvaném Neviditelná láska autor naznačuje, že když někdo opravdu chce, tak může s milovanou bytostí skutečně zůstat až na věky. V jiné povídce podivínský sběratel je majitelem mnoha vzácných kamenů, ale jakým způsobem se jeho sbírka rozrůstá, to se čtenář dozví v příběhu nazvaném Hrůzný Věštec.

V knížce čtenář nalezne deset příběhů, deset různých lidských osudů a deset záhadných událostí. Nelze je vnímat lidskýma očima a určitě nahmatat smysly, které známe.

Po přečtení této knížky budete na vážkách, byla to halucinace nebo realita? Je to výmysl nebo se příběhy skutečně staly?

 

Foto: www.kauer.cz