Koblížek Josie Vařeka: „Jsme napůl dospělí a napůl velké děti“ROZHOVOR

První demo CD „Řev z pískoviště“ vydali po dvou letech svého trvání (2009). Poté se rozjeli na festivaly. Vystupují v klubech a všude tam, kde mají o ně zájem a kam stačí zavítat. Natáčejí desky, videoklipy, vystupují v televizi. Předskokan Mňága a Žďorp. První klip v roce 2010 Zavři oči. Druhá demo CD Mars útočí (2010). Druhý klip k písničce Ty a já ve spolupráci s TV Muvi (2010). Nominace na Objev roku TV Óčko (2010), přímý přenos koncertu z Lucerny. Poslední deska Sami sebou (2011). Časopis Bravo na svém Facebooku zjistil, že Koblížc! jsou třetí nejpopulárnější hudební skupina u nás (dokonce nechali za sebou stříbrné slavíky Nightwork). Hrají. Zpívají. Blázní. Divočí. Udivují. Baví (se) a… ve všední den každý z nich ještě chodí do školy, kterou příliš nemilují.
Josef Vařeka (18) a Robert Poch (19) navštěvují Střední školu železniční a stavební v Šumperku. Filip Vlček (17) chodí do Vyšší odborné školy a Střední průmyslové školy v Šumperku. Nejstarší z nich Tomáš Brandejský (20) zahájil studium prvního ročníku Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Věčně usměvavého a dobře naladěného žáka, kytaristu a zpěváka Josie Vařeku z třetího ročníku SŠŽS v Šumperku jsme vytáhli přímo z vyučování, abychom mu položili několik záludných otázek přímo na jeho tělo. Své učitelce musel slíbit, že si zameškanou látku dopíše a naučí. Na první pohled působí jako tsunami. Všude je ho vidět. Pořádně slyšet. Ve škole si s ním leckdy užijí. Učitelé i žáci. Sem tam uletí. Stále je však svůj. Koblížek!

Vaše škola se nachází v bývalém šumperském zámku. Necítíte se v jeho komnatách někdy jako zámecký pán, který hraje a zpívá pro radost všem uplynulým stoletím?
„Spíš si někdy připadám jako opuštěná zámecká paní...!“

Docela nechápu, jak lze každý den chodit do školy, učit se, psát domácí úkoly a vedle toho statečně křepčit na pódiích, natáčet ve studiu, vystupovat před kamerami a objektivy, odpovídat zvědavým novinářům…
„Sám ani nevím, jak to vše zvládám. Občas mívám problémy ve škole, ale stejně tak na pódiu. Je to šílený, ale moc příjemný...“

Leze sláva (byť jenom polní tráva) mladému člověku do hlavy? A pokud ano, jak lze bezúhonně přežít?
„Vždy jsem rád na sebe přitahoval pozornost druhých. Taky jsem rád, když mě lidi sledují. Beru to normálně jako svou běžnou práci. Neřeším to...“

Kytara je asi vaše nejčastější společnice. Co pěkného jste spolu už prožili?
„Miluji ji! Procestovali jsme spolu spoustu míst. Projeli jsme spolu hodně kilometrů. Nakonec se se mnou stejně rozešla, protože jsem jí ustřelil krk...“

Vraťme se ještě do školy a k vašemu pobytu v zámku. Je něco, co se vám v něm líbí, zamlouvá, co vám nevadí a čemu se nedivíte?
„Naše třída je plná magorů. Největší z nich je Jan Kupka, který vypadá jako Rambo, ale je to milovník růží a koní...“

Kdybyste onen šumperský zámek vlastnil, co byste v něm dnes nejraději viděl…?
„Na nádvoří bych udělal skatepark. V létě by se tam konaly naše famózní koncerty. Po chodbách bych jezdil na motorce..“

Proč právě na motorce?
„Protože jde o život!“

Kdysi dříve jsem miloval lahodné domácí koblížky od maminky. Když občas sleduji vaše bláznivá a ujetá vystoupení, nevím, nevím, jestli bych neměl raději dát přednost palačinkám?
„Asi by bylo nejlepší, kdybyste nic nejedl. Nerad bych, aby vám při naší show zaskočilo!“

A teď vážně. Jste fajn kapela. Máte své věrné fanoušky. Máte dobře našlápnuto, protože už trochu šlapete Nightworku přímo na paty, a jste ze Šumperka. Koho musíte ještě porazit a co musíte ještě pokořit, abyste si mohli do svých domácích klecí usadit zlaté České slavíky?
„Ze všeho nejdříve musíme pokořit sami sebe, protože se neumíme ještě někdy dost ovládat. Nikoho nemíníme porážet. Chceme jít vlastní cestou a už vůbec nechceme Českého slavíka...“

Za rok budete, doufejme, maturovat. Co pak a potom? Nebo vás čeká nevyhnutelný osud dříve fascinující klučičí skupiny Lunetic, která nedávno vstala z hrobu? Chcete taky vstoupit do záhrobí…?
„Plánuju kariéru na hudební scéně. Rád bych studoval na FAMU nebo DAMU režii. Když se to nepovede, budu potetovaný učitel v mateřské školce, nebo budu stavět mosty...“

Jaké hodnotě v tomto rozporuplném a rozvráceném světě dáváte přednost, abyste se nemusel za nic a nikoho příliš stydět?
„Nejdůležitější je věřit si. Vždy se chci spolehnout na svůj instinkt. Nenechat se příliš ovlivňovat druhými.“

Myslíte si, že už jste dost dospělý, abyste se nejenom v hudebním světě coby Koblížek a maturant neztratil?
„Jsem hyperaktivní. Pořád musím něco dělat. Mám problém v hodině chvilku sedět na zadku. Někdy je to hrozné. Naše poslední CD, které vyšlo před koncem minulého roku, má název Sami sebou. Jeho křest plánujeme na šestého dubna v šumperském H-Clubu...

Sami sebou - to zní docela slibně. Jací jste dnes...?
Asi trošku dospělejší. Když jsme točili první desku, byli jsme sotva šestnáctiletí kluci. To dnešní album je už trochu dospělejší. Vlastně i my jsme napůl dospělí a napůl velké děti.“

Na okraj rozhovoru:
Žák, zpěvák a kytarista Josef Vařeka alias Josie Koblížek odpovídal na otázky opatrně a poctivě. Neustále přemýšlel. Kroutil hlavou. Nechtěl střílet vedle. Žádný frajer. Leckoho možná provokuje tím, jaký je; jak se chová, co (ne)dělá a jak uvažuje. Ale jinak docela obyčejný kluk. Spolu s dalšími třemi Koblížky úspěšně naskočil do příliš rychlého vlaku. Zatím se společně drží. Svou soustavnou prací získali věrné příznivce, vděčné obdivovatelky. Věřme, že ještě nějaký vlídný čas budou směle dráždit nepříjemně klidnou a mdlou hladinu naší hudební scény.