Klasika Viva - změna účinkujícího

Program, který Přemysl Vacek na koncerty Klasika Viva přiveze, se jmenuje "Loutna v manýristických Čechách" a zazní zde skladby hrané na renesanční loutnu a arciloutnu.
 

 

Hans Newsidler
In liebes prunst - Ach lieb mit leid - Nun gruss dich Gott - Wascha mesa - Der Hupff Auf

Laurencini di Romano

Praeludium - Galliarda

Anonym 1623
Fantasia - Fuga - Intrada - Galliarda Courant - Passapied - Courant

Nicolas Vallet
Fortune Angloise - Malsimmes - Slaep soete slaep - Galliarde

Laurencini di Romano
Praeludium - Branle

Anonym 1623
Passamezo - Ballet

Michelagnolo Galilei
Toccata - Saltarello - Couranta

Laurencini di Romano
Praeludium - Galliarda

 

PŘEMYSL VACEK se zabývá hrou na různé druhy louten a historických strunných nástrojů používaných v hudební praxi renesance a baroka. Jako interpret na renesanční loutnu, arciloutnu, theorbu, chitarrone, barokní kytaru a saz spolupracuje s mnoha předními českými i zahraničními sólisty a soubory staré hudby (Musica Antiqua Praha, Musica Florea, Collegium Marianum, Kvinterna, Philidor Ensemble Tours, Les Pages & Les Chantres de Versailles, Collegio di musica Sacra Wroclaw, Magdalena Kožená, Iva Bittová atd.) V současné době studuje loutnu a hudební teorii na Akademii staré hudby při Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

S vlastním souborem Ad vocem se soustřeďuje především na provozování méně známého repertoáru raného a středního baroka, především české a italské provenience.

Koncertuje po celé Evropě a pořídil řadu CD nahrávek pro různá česká i cizí vydavatelství (Supraphon, Studio Matouš, Arta Records, Deutsche Gramophon, Divox Antiqua, K 617, ECM atd.) Patří mezi ně i známý koncert pro loutnu a smyčce Ddur Antonia Vivaldiho a jeho loutnová tria. Nahrávky, na nichž účinkuje, byly mnohokrát oceněny - například Zlatá Harmonie, „Choc“ časopisu Diapasson nebo Cannes Classical Awards na hudebním veletrhu MIDEM.

Vystupuje též jako sólista s programy mapujícími renesanční a raněbarokní loutnovou hudbu v Čechách a střední Evropě.

Loutna v šestnáctém a sedmnáctém století byla považována za nástroj zvláště ušlechtilý a ctihodný. Básníci na ni skládali verše, mezi malíři bylo vystižení jejího klenutého korpusu hodnoceno jako úkol hodný skutečného mistra, stavitelé louten se vyžívali v číselné mystice a hráči si na svých nástrojích náležitě zakládali, což lze beze sporu přičíst i faktu, že pořízení dobré loutny nebylo nikdy levnou záležitostí. Je proto celkem přirozené, že loutna se již tehdy stala alegorií hudby samé a v této roli přetrvala až do časů, kdy její využití v hudební praxi bylo již minulostí.

V průběhu 16. století se používal především menší typ altové loutny v terckvartovém ladění s nejvyšší strunou g‘, pro nějž se dnes vžil přívlastek renesanční. Nástroje byly ostruněny dvojicemi neopředených střevových strun, takzvaných „sborů“. Šestisborová loutna 16. století se dále vyvíjela ve smyslu rozšiřování basového rozsahu. Před rokem 1600 musely být nástrojům přidávány basové struny, což podnítilo vznik arciloutny a theorby, kde dlouhé basové struny jsou nataženy na prodlouženém krku nástroje.

Rokem 1619 - smrtí krále Matyáše - končí tak zvaná doba rudolfinská. Úpadek císařského sídelního města Prahy postupuje a na českém území se plnou silou rozhořívá Třicetiletá válka. Do té doby však byla Praha kvetoucí metropolí, kde se mísily kulturní směry ze všech koutů Evropy. Nejinak tomu bylo v hudbě – císařská Capella Rudolphina se na konci 16. století stala nejpočetnějším a nejvýznamnějším tělesem Evropy, kde působili vynikající hudebníci z Nizozemí (Monte, Regnart, Luython, Sale…) či Itálie (Zanotti, Orologio, Gregorio a Francesco Turini…). Mohutné vzepětí italské hudby na počátku 17. století mělo za následek postupné vytlačování renesančního polyfonického stylu novým barokním slohem, jenž lépe vyhovoval měnícímu se vkusu manýristické pozdní doby rudolfinské.

V takovém prostředí se loutně přirozeně dařilo. Nástrojů z této doby však dodnes mnoho nezůstalo - loutna je křehká a snadno zranitelná; tloušťka dřeva mušle i vrchní desky se pohybuje kolem jednoho milimetru. Hudby se však v tabulaturních rukopisech i tiscích dochovalo poměrně velké množství, na území Čech je nicméně těžko se jich dopátrat. Rozkradení rudolfinských sbírek, časté války a změny režimů zapříčinily, že dnešní loutnista, který chce objevovat konkrétně zacílenou hudbu pro svůj nástroj, se musí ponořit do původních dobových pramenů a hledat cesty, kudy se tabulaturní sborníky a jejich autoři pohybovali.

Hans Newsidler (1508 – 1563) se narodil v Bratislavě, většinu života ale prožil v Norimberku. Během života vydal osm sbírek tabulatur, v nichž hlavně upravoval dobové populární melodie a tance. Stal se zakladatelem německé loutnové školy 16. století a proslul i jako stavitel hudebních nástrojů. Jeho skladby byly rozšířené po celé Evropě a oblíbené pro svou jednoduchou rafinovanost a snadnou hratelnost.

Laurencini di Roma (Lorenzini del liuto, Eques Romanum, Eques Auratus Romanus, Cavalier du Luth, Knight of the Lute…) byl, už podle množství přízvisek, jež získal v různých zemích Evropy, zásadní a obdivovanou postavou v hudbě pozdní renesance. Přesto se o něm nezachovalo mnoho zpráv, snad jen že byl kolem roku 1570 zaměstnán u kardinála Ippolyta D’Este a většinu života prožil ve Ferraře. Byl typickým virtuosem své doby - nezabýval se zapisováním svých skladeb, převážně improvizoval na libovolné formy a basové základy. Laurenciniho dílo zapsal a roku 1603 uveřejnil jeho francouzský žák Jean Baptiste Besard ve sbírce Thesaurus harmonicus (do nedávna uložena i v Čechách).

Suita anonymních skladeb z roku 1623 pochází z rukopisného sborníku, jehož autorem je Johann Aegidius Berner de Rettenwert de Lampoting. Zda jej opisoval pro sebe nebo pro někoho jiného, není patrné. V rukopisu je soustředěný obvyklý repertoár loutnových skladeb, které byly běžné ve střední Evropě po roce 1600. Některé se vyskytují i v jiných dobových materiálech, mnohé z nich nezapřou svůj původ, jsou však více či méně změněny a upraveny, pravděpodobně častým opisováním za různých okolností.

Francouzský loutnista a taneční mistr Nicolas Vallet (1583 – 1642) se narodil na nesprávném místě v nesprávnou dobu – byl totiž protestant, Hugenot, a proto roku 1613 musel emigrovat do nizozemského Amsterdamu. Tam založil vyhledávanou taneční školu a věnoval se i pedagogické činnosti. Valletova základní loutnová sbírka Le Secret des Muses (1616) obsahuje kromě jeho vlastních kompozic i zpracování rozličných tanců a nápěvů z celé Evropy. Pramen zmizel v šedesátých letech minulého století z muzea v Čechách neznámo kam…

Italský loutnový virtuos Michelagnolo Galilei (1575 – 1631) působil v Bavorsku a Polsku. Jeho hudba již patří zcela nové manýře a odráží se v ní raněbarokní experimentátorství s charakteristickými disonancemi, ornamentikou a tonální zakotveností. Galileiho hudba se vyskytuje v řadě rukopisných materiálů po roce 1600, včetně sborníku Bernerova.