KAŽDÝ PŘÍBĚH JEDNOU SKONČÍ: „Házená mi toho dala strašně moc a jsem jí za to vděčný,“ prohlásila jedna z největších stálic bývalého šumperského týmuROZHOVOR

 „Jestli mi házená chybí? Popravdě ani moc ne. Mám jiné priority, tou hlavní je rodina,“ přiznala otevřeně jedna z největších stálic PETR KOREC (1978). „A když si vzpomenu, co s námi vyváděli rozhodčí, tak ji vlastně nepostrádám skoro vůbec. Jsou daleko důležitější věci.“

Myslíte si, že vás „zařezávali“ účelově?
„Nechci jim sahat do svědomí, ale ani bych se nedivil. Tři hodiny sedíte v autobuse a potom dostanete na prdel. Oni vás potopí, a ještě si z vás utahují. Jako spráskaný pes se dobelháte do autobusu a jedete tři hodiny zpátky. Někdy to bylo hotové peklo.“

A častější kontakt se spoluhráči vám neschází? Semknutou partu plnou odchovanců vám kdekdo záviděl.
„Pořád jsme ve spojení a vídáme se docela často. Buď je společná akce, nebo si jen tak skočíme na pivko. V létě jezdíváme na turnaj do Droždína, jednou týdně se proběhneme při fotbálku. Jak se to rozkřiklo, je nás čím dál víc, má to náboj, a hlavně nás to baví.“

Zůstal někdo soutěžně aktivní?
„Kamil Příhoda chytá za Uničov. Zbyňa Ošťádal vypomáhá Droždínu a občas ho doplní Tomáš Laštůvka. David Petrtýl a Radek Hejný hrají za Olomouc. Radek byl v létě na přípravě v extraligové Litovli, kde už několik let působí náš odchovanec Honza Šmíd. Nakonec zůstal v Olomouci.“

V čem se házená nejvíce změnila od doby, kdy jste platil za mladého junáka?
„Všechna utkání se hrají v halách. My jsme začínali venku. Občas se stávalo, že jsme před zápasem nebo v den tréninku museli ze hřiště odklízet sníh. Na střídačce jsme se schovávali pod teplé deky a konzumovali čaj z dopředu připravených termosek. Jinak hrozilo, že umrzneme. Dnes jsou takové vymoženosti jako samolepící balón. Nepadá vám tolik z ruky a nešpiní palubovku. To za nás nebývalo. Pokud jde o herní stránku, největší trendovou změnou je taktizování s brankářem. Nejčastěji se odvolává v oslabení, aby se posílil útok a počet hráčů na palubovce se při přesilovce soupeře vyrovnal.“

Vzpomenete si na svůj první zápas v mužské kategorii?
„No… (přemýšlí) Asi ne. Mohlo mi být nějakých patnáct nebo šestnáct let. Muže trénoval Pepa Dopita a ze staré gardy jsem byl určitě nejmladší. Společně se mnou dostával šanci Tomáš Laštůvka.“

Proč jste si vybral právě házenou?
„V rámci náborové akce k nám přišli na základku Pavel David a Jirka Dopita. Ano, ten slavný Dopita… Když jsem dorazil domů, mamce jsem oznámil, že se mi to líbilo a že to byli moc fajn páni. Házenou sama hrávala. S Karvinou, odkud pocházela její rodina, patřila k absolutní dorostenecké špičce. Takže to bylo víceméně jednoduché rozhodování.
První házenkářské dny mám spojené s už zmiňovaným Pavlem Davidem. Vzpomínám si, jak jsem byl zblblý ze školy a oslovoval ho soudružko učitelko. (smích) Zmínit musím i Frantu Mudru. Házená mě tenkrát začala opravdu bavit. Byl jsem v dorostech a napadaly mi tam nějaké góly, navíc se vytvořila dobrá parta. Do úplného konce jsem zůstal akorát já a Tomáš Laštůvka.“

Kdybyste měl vybrat spoluhráče, kterého jste považoval za „stejnou krevní skupinu“, na koho byste ukázal prstem?
„Právě na Tomáše. Stačilo, abychom se na sebe jenom koukli, a dopředu jsme věděli, kdo co udělá. Znali jsme se, herně jsme si sedli a celkově si byli schopni vyhovět. Naše spolupráce byla z nemalé části založená na automatismech.“

A z dříve narozených pardálů?
„Brankář Zbyňa Ošťádal. Dokázal nás neskutečně podržet a po lidské stránce je to absolutní borec. Klobouk dolů… Dopustit nedám ani na Peťu Dopitu. Jako hrající trenér vymýšlel signály tak, aby balóny chodily až do křídel. Konkrétně na mě. Když jsem schytával kritiku za to, že nedávám góly a ani v obraně nejsem tolik úspěšný, neváhal a stál za mnou. Podržel mě a podal mi pomocnou ruku ve chvíli, kdy jsem to potřeboval.“

Na druhou stranu dokázal být pořádný pes. Jakmile se mu něco nelíbilo, uměl to dát najevo osobitým způsobem, který se méně odolným jedincům netrávil lehce. To vám nevadilo?
„Je pravda, že se to neobešlo bez problémů. Když se naštval, bodal tam, kam bodat nemusel. Časem ale stejně vyšlo najevo, že měl pravdu a že to mělo svůj smysl.“

Pod Dopitovým vedením se šumperská házená propracovala k největšímu triumfu v oddílových dějinách. Byl jím šokující titul v první lize. Čemu s odstupem času spanilou jízdu přičítáte?
„Kolektivu, který táhl za jeden provaz. Nováčkovskému nadšení, elánu a velké euforii. Taky jsme makali jako nikdy předtím a nikdy potom. Sami jsme si přidávali a v létě 2010 toho natrénovali vůbec nejvíc, co pamatuji. Výsledek se dostavil. Soupeři nás v mnoha případech podcenili a my toho dokonale využili. V další sezóně jsme si naivně mysleli, že to půjde samo, a následoval rychlý sešup. Ano, měli jsme zdravotní potíže a zaplněnou marodku, ale jen na to bych to nesváděl. Nejedno utkání jsme ztratili v závěru, což by se dalo přičítat horší fyzičce. Už nebyla taková jako před rokem.“

Po Petru Dopitovi a Tomáši Laštůvkovi jste převzal žezlo hrajícího kouče. Jaká to pro vás byla zkušenost?
„Vzal jsem to spíše z donucení. Opravdu nejde skloubit roli trenéra s rolí hráče, když jste přímo na place. Řadu věcí nevidíte. Jenže nebylo zbytí. Bavilo mě to jen za předpokladu, že byla účast na trénincích odpovídající tomu, abychom mohli nacvičovat něco smysluplného. Ono je to ve všech sportech stejné. Když jste na vlně, tak se může každý přetrhnout a dává tomu maximum. Pokud se nedaří, platí přesný opak a zájem opadává.“

S házenou jste prožil dobré i zlé. Jaké nejvýraznější momenty vám nesmazatelně utkvěly v paměti?
„Díky házené jsem potkal manželku Elišku. Teď už nejsme házenkáři, ale rodiče, a moc si to užíváme.
Díky házené mám spoustu dobrých kamarádů, na které se můžu ve všem spolehnout. Někdo se stěhuje? Žádný problém. Dáme si vědět a vzájemně si pomůžeme za guláš a pivo.
Díky házené jsem mohl prožít euforii, na kterou se nedá zapomenout. Když jsme v posledním utkání nejpovedenější sezóny prohráli doma s pražským Chodovem, na prvním místě nás mohla udržet jedině porážka Bystřice v Litovli. Okamžitě jsme žhavili telefony, a to, co se dělo po zjištění příznivé zprávy, se nedá popsat slovy. Bylo to něco neskutečného. Vyhráli jsme první ligu!
Díky házené ještě teď zažívám malá vítězství. Třeba když se nám jako partě veteránů a důchodců podaří vyhrát letní turnaj v Droždíně.
Házená mi toho dala strašně moc a jsem jí za to vděčný. Každý sebedelší příběh ale jednou skončí…“


Foto: Petr Fišer

Petr Korec a jeho poděkování za celý klub manželům Krobotovým. Příkladní obětavci pro házenou v Šumperku dýchali do poslední chvíle.