Jsme jedna velká rodina, tvrdí o partě prvoligových basketbalistů trenér Radim ŠímaROZHOVOR

 
Ruku na srdce: kdyby vám před sezónou někdo tvrdil, že budete o necelý rok později prvoligoví, co byste si o něm myslel?
„Rozhodně bych to nepovažoval za nemožné. Naše výsledky z předchozích sezón nebyly vůbec špatné, hned dvakrát jsme při bodové shodě nepostoupili do vyřazovací části jen kvůli horším vzájemným zápasům se čtvrtým v pořadí. Vždycky jsme patřili do skupiny pěti TOP týmů v soutěži. Dvakrát jsme byli hodně zklamaní, vyšlo to až letos. Je to pro nás takový bonbónek za předchozí smůlu. Konečně jsme splnili cíl, který jsem před mančaft dával každý rok.“

Kdy jste začal věřit, že by to mohlo doopravdy vyjít?
„Nejprve jsme museli vyřadit Karvinou, ve vyrovnané sérii to bylo o prsa. Hodně sebevědomí nám dodalo domácí utkání, ve kterém jsme porazili výborné Šlapanice. Už dopředu jsem věděl, že to bude nejsilnější a nejkvalitnější mančaft celé kvalifikace. Byl jsem přesvědčený o tom, že když budeme kompletní a vyhnou se nám zranění, máme na to, abychom v baráži usilovali o druhé postupové místo. A pokud by to klaplo, byla by hloupost první ligu nezkusit.“

Nakonec vás nevykolejila ani vysoká porážka v Písku. Spousta vašich příznivců po ní krajně znejistěla.
„Musíme si přiznat, že nás dokonale zaskočil. Hrál zběsilý basket, na který jsme nebyli zvyklí. Neuměli jsme na něj účinně reagovat. Přestože jsme si z dlouhé cesty přivezli nepříjemný výsledek, věřil jsem, že to můžeme zvládnout.“

Co vás drželo na optimistické vlně?
„Zápas v Písku jsme ztratili až v závěru. I když jsme na naše poměry hráli extrémně špatně, dlouho jsme s ním drželi vyrovnaný krok. A to jsme kazili zásadní věci a dělali žákovské chyby. Třeba při vyvážení míče. Doma se moje předtucha naplnila, po daleko lepším výkonu jsme jim to s přehledem vrátili i s úroky. Vlítli jsme na ně a rozebrali je hned v úvodu.“

Na postup jste zadělali ve Žďáru nad Sázavou. Souhlasíte? Bylo to utkání, ve kterém se lámal chleba.
„Bylo to strašně důležité vítězství. Žďár jsme na rozdíl od Písku znali, v minulých sezónách jsme proti sobě hrávali ve stejné druholigové skupině. Z devadesáti procent se potkaly totožné kádry. Na lopatky jsme ho položili už v první čtvrtině, která nám vyšla parádně.“

Dejme tomu, že by se naplnil scénář plný černých barev a postup by vám o chloupek unikl. Trávil byste nepostupový nezdar těžko?
„Vůbec ne! To, že jsme postoupili mezi poslední čtyři a pak i do baráže o první ligu, bylo samo o sobě obrovským výsledkem. Považuji to za velký úspěch. Připomenout musím i to, že jsme základní část dokončili na výborném druhém místě. Že nám vyšla i kvalifikace, to je něco navíc. Jako bychom plnili nadplán.“

V první lize vás čeká jiný level. V čem bude zásadně odlišná?
„Bude víc basketbalovější. A herně profesionálnější. Hraje v ní spousta kluků, kteří balancují na hraně Mattoni NBL a nižší soutěž jim slouží k tomu, aby zůstali v zápasové permanenci. Na různé parádičky a špatné věci, které vám ve druhé lize procházely, v ní nebude místo. Je potřeba sázet hlavně na naučený a těžce vydřený dril.“

Nemáte z ní trochu obavy?
„To zase ne. Podle mě je hratelná. Vyšší kvalitu bude mít maximálně pět družstev z každé skupiny, zbytek bude válčit na zhruba stejné úrovni.“

V basketbalovém Šumperku se vždycky sázelo na vlastní odchovance. Změní se na tom něco po posunu do vyššího výkonnostního patra? Plánujete posílení o přespolní hráče?
„Nejsem zastáncem podobné strategie. Tahat k nám někoho odjinud jen proto, že jsme postoupili? V první řadě na žádné nákupy nemáme peníze a zadarmo u nás hrát nikdo nebude. Daleko důležitější je pro nás návaznost na mládežnické týmy. Chceme, aby naši mladí kluci viděli, že v budoucnu můžou hrát za Šumperk kvalitní soutěž. Jen musí vydržet, zůstat a nikam neodcházet. Jejich čas přijde.“

V zákulisí se hlasitě mluví o návratu Josefa Poštulky. Co je na tom pravdy?
„Pepa kvůli zaměstnání vynechal celou sezónu, teď se ale znovu ozval a jde do toho s námi! Ve hře je i návrat Kratochvíla, který skončil v Prostějově. Kdyby náhodou nezískal jiné angažmá, slíbil nám, že první ligu bude hrát jedině za Šumperk.“

Jak je na tom šumperská košíková po ekonomické stránce? Musí hráči mužského áčka přispívat na chod klubu?
„Platí čtyři tisíce ročně a k tomu oddílové příspěvky Tělovýchovné jednotě. Vždycky museli přispívat a nic se na tom nemění. Akorát jsme jim slíbili, že pokud postoupí, výše uvedenou částku nenavýšíme. Sami obcházejí sponzory a shánějí peníze, abychom mohli v rámci možností normálně fungovat.“

Není to pro ně trochu mrzuté, když vidí, jaké peníze se točí například v hokeji nebo ve fotbale? A to i v nižších soutěžích!
„Stejným způsobem to u nás funguje delší dobu, takže jsou na to zvyklí. Totožné problémy má většina podobně fungujících oddílů. Snad jen Šlapanicím zbývají peníze i na platy a prémie pro hráče, jejich rozpočet 350 tisíc o tom něco napovídá. Ten náš je o 100 až 150 tisíc nižší.“

Pokud by se vyhlašovala anketa Šumperský basketbalista roku, komu by připadl váš hlas?
„Těžko takhle vyzdvihnout jediného hráče. U nás je to hlavně o partě, která je obrovská. Nescházíme se jen na basketu, ale všude možně při nejrůznějších akcích a oslavách. Mančaft spolu žije prakticky neustále každý víkend.“

Na druhou stranu má bezpochyby i své důležité hráčské lídry. Na tom se asi shodneme.
„Samozřejmě. Každý mančaft je o určitých tahounech. Nás bodově drží dva střelci Wiesner a Kresta, kteří to tam častokrát našupou za ostatní. Mozkem a hlavou týmu je rozehrávač Müller. Černou práci odvádí výborný obránce Pajer. A také rychlík Gonda, který naběhá spoustu kilometrů. Je to takový pozitivní psychopat. Soupeře dokáže vykolejit tím, že třeba vyvolá konflikt. Pod košem odvádí cenné služby Kuchtík, který připravuje ornou půdu pro stěžejního pivota Krestu. A takhle bych mohl pokračovat. Každý má svoji úlohu. A když zrovna někdo chybí, ať už je to kdokoliv, mančaft se umí semknout a těžký zápas vyhrát maximálním týmovým pojetím a duchem. Máme partu, která šlape a kterou nám může každý závidět. A lidi to vidí. Dokonce se kvůli tomu o nás začali více zajímat i někteří potenciální sponzoři. Všechny nás to baví, zdobí nás nadšení a v neposlední řadě taky skvělí fanoušci. I oni jsou naši součástí. Jsme jedna velká rodina, která táhne za společný provaz.“

Na dráze trenéra se pohybujete dlouhou dobu. Co vás na práci kouče pořád baví?
„Pracovat s takovým týmem vás nikdy neomrzí. Vymýšlím další věci a snažím se na kluky působit tak, aby byli lepší a lepší. I když na ně nachystám ještě větší záhul než normálně, postupem času ho zvládají… A pak se mi rádi vysmívají. Mají radost z toho, že jsem si na ně zase nepřišel. Z basketbalového kolotoče nejde vyskočit. Je to můj život.“

Všichni hráči vám tykají. Nepřináší to problémy s případnou autoritou v kritických momentech?
„Nepřináší. Vždycky to vyzní tak nějak samo. Když se do mužstva posune nový hráč a dvakrát mě pozdraví dobrý den, u ostatních vyvolá jen výbuch smíchu. Potom mě raději několikrát vůbec neosloví a nakonec z něj přece jen vypadne ahoj. S tím, že se spletl. Nevidím v tom žádný problém.“

KDO JE RADIM ŠÍMA

Pětačtyřicetiletý srdcař patří do úzké skupiny obětavců, díky nimž se daří šumperský basketbal držet nad vodou. A rozhodně to není žádné plácání těsně nad hladinou, skromný klub v poslední době sbíral historické úspěchy jako maliny v lese. Charismatický kouč trenérskou praxi vykonává dlouhá léta. „Začal jsem s tím někdy po vojně, takže to mohlo být v době revoluce,“ vrátil se do poměrně vzdálené minulosti bývalý aktivní hráč Šumperka, který se nevěnuje pouze mužskému týmu, ale i mládežnickým celkům. Jeho syn David se potatil a jako nadějné křídlo se zajímavým potenciálem pomalu klepe na dveře šatny hlavního A-mužstva.


Foto: Petr Fišer

Trenér Šíma dokázal s perspektivním mužstvem velké věci.