Klasika viva přivítá hosta z Francie

Šumperk - Původně avizovaný francouzský klavírista Jean Piérre Armengaud bohužel z důvodů dlouhodobých zdravotních potíží nemohl přicestovat. Nicméně se pořadatelům podařil husarský kousek. Pozvání totiž přijala fenomenální mladá francouzská klavíristka Muriel Bérard.

Na prestižní National Superieur de Musique v Paříži ji přijali v pouhých 14ti letech. V roce 1995 ji francouzská vláda udělila stipendium pro studium na Konzervatoři P. I. Čajkovského v Moskvě. Je laureátkou dvou významných světových klavírních soutěží International Maria Canals Piano Competition v Barceloně a International Prokofiev Piano Competition v St Petěrburgu. Dnes se kromě sólového hraní věnuje také práci ve světově proslulém Centre National d’Insertion Pour les Artistes Lyriques /CNIPAL/ v Marseille, centru, kam každoročně míří nejlepší mladí pěvci z celého světa. O kom je řeč? Její jméno je Muriel Bérard, povoláním klavírní virtuoska, 29 let, místo narození Marseille, Francie.

 

Jak se těšíte do České republiky?
Vždycky mě lákalo se k vám přijet podívat. Mohu dokonce říci, že to bylo jedno z mých velkých přání. Moji předci totiž pocházejí z této oblasti, proto jsou pro mě vystoupení v Čechách skutečně „citovou záležitostí“. Navíc, miluji Milana Kunderu /tedy samozřejmě jen jeho knihy/. Nebudete mi věřit, ale i když již tzv. „železná opona“ dávno padla, stejně mě při mém pobytu v Rusku vždycky přepadla zvláštní tíseň při pomyšlení, že vaše země byla tak dlouho pod sovětskou nadvládou. Naštěstí je to pryč. Ale odpověď na vaši otázku:“Těším se a opravdu hodně!“

Ve Vašem recitálu zazní díla Bacha, Beethovena, Ravela a pro nás ne příliš známého Isacca Albenize. Můžete nám program v kostce přiblížit?
Bach je pro mne „duchovním otcem“ veškeré naší hudební kultury. Jsem protestant stejně jako on, proto cítím téměř jako povinnost zařadit jeho vznešenou, pro mě fascinující hudbu téměř do každého koncertního programu. O Beethovenovi mohu říct, že jeho pozdní Sonáta op. 110 je klíčovým dílem mého života. Hrála jsem ho poprvé před deseti lety ještě na Pařížské konzervatoři. Beethoven tu najednou stojí úplně „nahý“, navíc fuga, která následuje po ariosu plném beznaděje, je pro mne naprosto dokonalým spodobněním „Vzkříšení Ježíše Krista“ po veškeré úzkosti a pochybnostech, které prožíval na Hoře olivetské. Zařadit toto dílo je pro mne něco jako poslání, i když každý divák samozřejmě vnímá tuto skladbu jinak. Ravel? Pro mě jednoznačně autor, který nejlépe vystihuje onu zvláštní francouzskou prudérnost, ostych pro nás Francouze tolik charakteristický. „Zrcadla“ /název skladby - pozn. autora/ jsou „zrcadlem“ této intimity, křehkosti a zároveň bohatství barev a pocitů. A Albeniz? Moji předci pocházejí rovněž ze Španělska, navíc tuto zemi opravdu zbožňuji v její různorodosti a bohatství kultur. A protože závěr programu by měl být „prosluněný“, vybrala jsem právě Trianu od Albenize.

Ve světově proslulém pěveckém centru CNIPAL v Marseille spolupracujete s vynikajícími mladými zpěváky. Máte pocit, že tato spolupráce nějak ovlivnila Váš přístup k interpretaci klavírních děl?
To je pravda. Mou druhou aktivitou je „trénink“ mladých operních pěvců. Poté, co jsem začala pracovat v CNIPAL, jsem měla možnost studovat např. Pikovou dámu, Turandot, Evžena Oněgina, Salome, Lazebníka sevillského, Cyrana de Bergerac a další opery a nakouknout tak do „kuchyně“ operního světa, který obohatil /doufám/ mé sólové hraní o zkušenost práce s dechem a melodickou linkou, která je pro zpěv typická. Navíc mohu pracovat s jinými umělci. Miluji zúčastňovat se projektů z komorní hudby, doprovázet písňové recitály a nebýt tak tolik osamělá jako mnoho sólových klavíristů, které znám. Víte, na konzervatoř mě vzali již ve 14letech, léta prvních velkých dívčích lásek jsem strávila u klavíru jen sama se sebou. Proto cítím jako velké štěstí, že nyní mohu pracovat a vytvářet si nová přátelství se zajímavými, nadanými lidmi.

Studovala jste v Paříži a v Rusku. Cítíte nějaký rozdíl mezi těmito dvěma školami?
Určitě zde rozdíly jsou, ale není to v neprospěch věci. Naopak, tyto dvě školy se výborným způsobem doplňují. V Paříži jsem se naučila veliké volnosti, ale na druhou stranu oddanosti a pokoře před hudebním zápisem, který musel být vždy bez výjimky respektován. Hledání barevnosti zvuku, stejně tak jako malíř hledá různé odstíny, to je další znak, který dělá francouzskou školu francouzskou. Můj pan profesor pracoval s Vlado Perlemuterem, jediným Ravelovým žákem, tušíte tedy, jak úžasné hodiny to byly! Ruská škola Vás naučí nekompromisnosti, přesnosti, náročnosti k sobě sama a především klade důraz na to, aby klavír tzv. „zpíval“. Má profesorka Vera Gornostaeva, žákyně slavného Heinricha Neuhause, byla tímto přímo „posedlá“, samozřejmě v tom dobrém slova smyslu. Byla to nádherná zkušenost s ní pracovat.

V interpretaci se vždy odráží osobnost umělce. Jaká je Muriel Bérard?
Ó, je těžké mluvit sama o sobě! Tak se z toho trochu vylžu. Doufám, že posluchači si z mého hraní budou moci udělat sami kvalitní obrázek o tom, jaká je Muriel Bérard!

Vyplňuje hudba všechen Váš čas nebo máte čas i na jiné záliby? Posloucháte i jinou než klasickou hudbu?
Myslím, aniž bych se chtěla nějak vydělovat z ostatního muzikantského světa, že pohybování se v klasické hudbě nastavuje laťku kvality velmi vysoko. To je částečně příčinou určité intolerance k ostatním žánrům. Přesto poslouchám ráda jazz, zpěváky typu Brassense nebo Barbary ve Francii, Vissockého nebo Vertinského v Rusku nebo naprosto nepřekonatelnou Dinu Vierni a její gulagské písně. Také poslouchám - trochu netradičně - ortodoxní zpěvy. Kromě toho miluji sport, literaturu, učení se cizím jazykům a cestování se vším, co k tomu patří, tj. poznávání nových přátel, kultur. A trávím také hodně času s mou rodinou a přáteli.

Jak byste charakterizovala francouzskou mentalitu?
To je hodně těžké, když se nechcete nepříjemně dotknout choulostivých témat! Asi velká bezstarostnost a velký ostych a - pro mě klíčová - touha po absolutní svobodě.

Jak je již tradicí, vystoupí na koncertě také nadaní žáci Základní umělecké školy.