Kulturní život - leden 2005

POHLEDNICE DĚTÍ POMOHOU JEJICH NEMOCNÝM VRSTEVNÍKŮM

Více než šestadvacet tisíc korun poslaly v závěru loňského roku knihovny ze Šumperska na konto dětského hospice v Malejovicích. Šlo přitom o výtěžek výtvarné akce nazvané Pozdrav od nás s podtitulem Děti a knihovny okresu Šumperk na pomoc dětskému hospici v Malejovicích, kterou loni v březnu rozjela Městská knihovna v Šumperku. Úkolem dětí bylo nakreslit originální pohlednici, která se nabízela k prodeji nejen v knihovnách, ale také na internetu a ve veřejné dražbě. Celý projekt navíc připomenula výstava Pozdrav od nás, která do poloviny září probíhala v prostorách Městské knihovny Šumperk a na níž nechyběly ani kresby polských dětí, jež se k akci připojily díky spolupráci šumperské knihovny s Městskou knihovnou Wl. Broniewkiego v Nyse. „Máme velkou radost z toho, že se akce se-tkala s takovým úspěchem. Obrázky malovaly děti z více než poloviny obcí okresu Šumperk a zajímali se i dospělí,“ řekla ředitelka šumperské Městské knihovny Zdeňka Daňková. V knihovnách se podle ní sešlo množství kouzelných dětských kreseb, za něž se utržilo 26 132,50 Kč. Svými kresbami navíc dobročinnou akci podpořili místní výtvarníci Anežka Kovalová, Petr Válek, Václav Roháč a Leoš Protiva. Vybraná částka již loni odešla na konto Nadačního fondu Klíček, konkrétně na výstavbu prvního dětského hospice v Malejovicích u Kutné Hory. Ten bude sloužit dětem po léčbě rakoviny i rodinám, jejichž dítě této nemoci podlehlo.
Zuzana Kvapilová

K ŠUMPERSKÝM PROMĚNÁM

V putování po nenávratných změnách podoby Šumperka se poprvé dostáváme do Ztracené ulice, to jest do uličky, která spojuje ulice Lužickosrbskou a Okružní. Ztracená ulice se jmenovala v letech 1869 - 1945 Ballgasse, což bylo někdy překládáno jako „Míčová ulice“. Její název však vycházel z toho, že v uličce bývala slavná Riedigerova kavárna, v níž se konávaly oblíbené plesy, respektive bály. Ztracená ulice, stejně jako ulice Okružní, nejsou z pohledu historie Šumperka nijak staré. Vzniknout mohly nejdříve na konci sedmnáctého, spíše však až v osmnáctém století. Je třeba si totiž uvědomit, že z hlediska obrany Šumperka se v blízkém okolí městských hradeb nesměly stavět žádné domy, protože ty by nepřítel použil k ochraně při útoku na město. V okolí opevnění existovalo tzv. koliště, zjednodušeně řečeno volné prostranství, které obránci města mohli lehce ostřelovat. Po zavedení střelných zbraní hradby jako takové ztrácely smysl a koliště se začala prodávat zájemcům na stavbu domů. Tak bylo zastavěno i nároží ulic Ztracené a Okružní, kde vzniklo malé stavební místo jako stvořené pro malého řemeslníka. Prvním známým majitelem byl před rokem 1773 jistý Kašpar Langer, po něm Fridrich Gottwald a pak další a další. Kolem roku 1875 patřil dům K. Wieserovi, který byl natěračem a vyráběl deštníky. Jeho dcera se provdala za natěrače Ernsta Heina a od této rodiny získal domek Ludwig Jorde, rovněž natěrač, který ho v roce 1929 nechal podle návrhu stavitele W. Krejčího přestavět. Poslední meziválečné úpravy pak provedla v roce 1939 podle návrhu šumperského stavitele Nositschka Jordeho vdova.

Po smrti poválečných majitelů domu, přibližně v polovině 70. let, bylo rozhodnuto upravit objekt na svobodárnu pro herce šumperského divadla. Na počátku 90. let domek vyhořel (veřejně šířené podezření, že ho někdo zapálil úmyslně, se neprokázalo) a jako neopravitelný byl zbourán. Stavební parcelu získal sousední hotel Hanza, jehož majitel zde podle projektu, jenž zpracovala šumperská firma J. Frys - stavební projekce, nechal přistavět letní restauraci, která byla otevřena v loňském roce. -ách-

KYTICE OČIMA DĚTÍ

Výstava v půjčovně pro mládež je výsledkem společné akce Klubu dětských knihoven, motivované loňským 150. výročím vydání Kytice Karla Jaromíra Erbena. Z velikého množství dětských prací nebylo vůbec snadné vybrat ty nejzdařilejší. Nicméně stalo se, a tak vznikla putovní výstava, která po předchozí prezentaci v několika knihovnách v republice doputovala do Šumperka. V dětském oddělení knihovny na ulici 17. listopadu ji můžete zhlédnout do 10. března. -zd-

POVĚSTI POHÁDKOVÉ VLASTIVĚDY NA STRÁNKÁCH KŽŠ

Od dnešního čísla budou v Kulturním životě Šumperka postupně vycházet pověsti, publikované v rámci projektu Pohádková vlastivěda šumperského okresu. Tu připravuje pro čtenáře knihoven Městská knihovna Šumperk za podpory Ministerstva kultury a řady obcí již pátým rokem. Jde o soubor pověstí regionu, vydaných v jednotné grafické úpravě na separátních listech, v němž jsou zastoupena jména řady významných sběratelů. Součástí sbírky je přebal, pro který vytvořil postavičku Praděda brněnský malíř a ilustrátor Alois Mikulka.

Čtenáři knihoven okresu Šumperk, případně další zájemci z řad veřejnosti, mohou sbírku získat zdarma, a vytvořit si tak vlastní sbírku pověstí, pokud udělají něco pro doplnění svých vědomostí a zapojí se do kvízové hry Pohádková vlastivěda. Odpovědi na jednoduché otázky je možné najít v knihovních fondech prakticky každé z veřejných knihoven. -zd-

OBR NA ŠOŠOLE

Ve Ždáru přebývala za pradávných časů obří rodina. Bydleli ve velké jeskyni, do které by bylo vlezlo několik set lidí. Uprostřed měli ohnisko, kde si pekli lesní zvěř, někdy taky krávu nebo vola. To si koupili od sedláka a dobře zaplatili, neboť měli v jeskyni hromadu zlata. Spali na kožích a svítili si smolnými poleny. Naposledy z té obří rodiny zůstal jenom jediný potomek - starý mládenec. Byl dobrák a hodně lenošný, ale vždyť ani dělat nepotřeboval. Malý človíček mu všecko udělal, protože pokaždé dobře zaplatil. Tak ho měli lidi dost rádi. Nejvíc s ním byl obeznámý pastýř z Hartíkova. Tomu prý jednou vypravoval: „Mohl bych se oženit! V Branském lese je ještě jedna obryně a ta mně vzkázala. Ale dozvěděl jsem se, že je o moc starší než já a k světu nepodobná. Má prý vzhůru ohrnutý nos a na něm bradavici s fousem. Takovou škaredou si nevezmu - to radši budu do smrti sám!“ Pastýř jenom pořád kýval hlavou. Přisvědčoval, že má pravdu.

Nejvíc se obrovi líbilo ležet nahým břichem na holé rozpálené skále a nechávat si slunce pálit do zad. Na špici Šošoly ulomil kus skály a díru vyrašploval, aby si tu mohl pokládat bradu. Tu práci si udělal sám a tuze ho to těšilo. Ještě dneska by se díra našla, bude jen lesním mourem a hlínou zanesená. Lehával tam, dokud mu slunce svítilo do zad, a sám byl jako malá skalka. Vyspal se a potom smýšlel jenom čertovinu. Číhal, až někdo půjde od Hostic k Hartíkovu nebo od Janášova k Rudě. To už míval ruku nachystanou. Jak se takový pocestný ohlédl nebo když šel zamyšlený, najednou chňap! Už ho držel obr v hrsti. Posadil si ho na dlaň, točil s ním a prohlížel si ho ze všech stran. Když se to stalo nějakému cizímu vandro-vníkovi, který třeba o obrech ani jakživ neslyšel, ten se polekal! Třepal se mu na dlani strachy, aby ho nezakřoupl, a prosil, že je suchý, samá kost. Tomu se obr zasmál, postavil človíčka na zem a povídá: „Běž, trpaslíčku, po svých! Já člověčinu nejím. To radši sním prase s kadečkou zelí.“ A vandrovník utíkal od Šošoly a honem si někde u potůčku vymáchal gatě....

Jednou stál obr na Šošole a rozhlížel se kolem dokola po dědinách. Najednou mu přišly oči na Strážnici a ještě kousek výš. „Copak se to tam na tom vrchu blýská?“ povídá si. Zaclonil si oči rukou a koukal ostřeji. Viděl, že je tam velká skála a na té stojí cosi vysokého. „Copak to jenom může být??“ kroutil nad tím hlavou. „Musím se někoho optat, až půjde okolo.“

Tak ležel a číhal. Jak zahlédl člověka jít od Hartíkova - chňap ho! Posadil si ho na dlaň. „Copak se to támhle za Strážnicí na tom kopci blýská?“ ptal se ho. „Já to nevím, já nejsem zdejší.“ Byl to pacholek z hartíkovské rychty a šel do Hostic ke kovářovi. Byl z české strany, od Heřmanovic, a tady to neznal. Tak se obr nic nedozvěděl a číhal dál. Odpoledne popadl jednoho človíčka, šel s jakousi ženskou od Janášova k Rudě.

„Ne-ne-nesežereš mě?“ třásl se človíček strachy a ženská se mu jenom smála. „Nic ti neudělám! Ty jsi tady cizí, že mě neznáš?“ povídá obr. „Su-su-su až od Jablonného a-a-a budu si brát toť Hanu Šafářovu z Hostyze. Byli jsme v Janášově zvát na svatbu.“

„Tak běž! Ty o tom nebudeš nic vědět.“ A posadil ho na zem. Nevěděl zas nic. Čekal dál. K večeru se od Rudy k Jonášovu šrákal starý žebrák Fousek. Obr ho dobře znal. Posadil si ho na dlaň. Věděl, že je hluchý jak poleno, tak na něho zařval: „Ty, Fousku! Copak se to blyští támhle za Strážnicí?“ Fousek si dal ruku na ucho a povídá: „Ja, milý brachu! Na mě musíš hlasitě. Já su drobek hluchý!“ Tak obr zařval víc: „Copak se to tam blyští za Strážnicí?“ A ukazoval rukou. „Cóoo? Klanicí? Vždyť jsem ti nic neudělal, že bys teda klanicí...“ a začal se strachy třepat, až se skulil z dlaně na zem. Utíkal ke smrčině - a pryč! Obr ho nechal. Věděl, že by se s ním nedomluvil. A Fousek v Janášově vypravoval každému koho potkal, že mu chtěl obr namlátit klanicí. „Nic platné, budu se tam musit kouknout sám. Ti malí človíčci to myslím ani nevědí.“ Tak se ráno dal na cestu. Ještě se jednou na to místo ze Šošoly podíval a potom vykročil. Pár kroky byl na Humenci, poté na Skalce a za chvilku u Hrubého Kamene. Čamp do potoka a už lezl vzhůru do Strážnice. Šel přes Kraví důl na Hora a oči měl pořád vykulené na ten vrch, co se to tam blyští.

Najednou mu pod nohama cosi křaplo. Kouká - co to? Ona to byla načisto v dole mezi nohama schovaná dědina, jakživ o ní nevěděl. A on jim rozšlápl zvonici a rozdupl zvon na kusy! Nechtěl to udělat, ale už to bylo - málo platné! Však jim to tehdy zaplatil zlatem a ještě jim dal peníze, ať si dají dědinu pod klenbu, aby se to už podruhé nestalo. Oni si z opatrnosti dali uplést zvon proutěný, ale dědina není zaklenutá ještě podnes. Obr spěchal dál, až o cosi zavadil šosem. Zůstal stát, kouká, co ti človíčci běží ke kostelu, a on jim utrhl věž s bání, jak o ni zaháčil šosem. Lidé povídají, že ji Švédi ustřelili nebo že shořela. Ale to není pravda. Obr toho litoval a zaplatil jim dobře zlatem. Jenže oni místo věže s bání vystavěli za to zlato faru a hospodu. Obr udělal ještě pár dlouhých kroků a měl tu skálu s tím, co se na ní blyštělo, zrovna před nosem. Okukoval to ze všech stran a viděl, že velkými dírami do toho ti človíčci chodí a malými dírami koukají ven. Když se okolo dost naokouněl, popadl jednoho, dal si ho na dlaň a povídá mu: „Človíčku, copak je to toťka na tom vrchu?“ Človíček se tuze polekal. Koukl se vzhůru na obra, a když viděl, že ho nemíní sežrat, vzpamatoval se a vymekal ze sebe: „To-to-to je raškovský hrad.“

„Tak! Hrad se tomu povídá?“ divil se obr. Postavil drvaře na zem a už se nedlel. Namířil si rovnou domů. Když stál zase na Šošole, točil se dokola a povídá si: „Tady si postavím zrovna takový hrad. Hned ráno začnu.“ Ráno skoro vstal a začal snášet na Šošolu kamení ze všech stran. Nanosil ho velké hromady a potom začal stavět. Ale nedařilo se mu to. Co za den vystavěl, do rána se rozsypalo. Jakápak stavba bez malty? Nadělal jenom lidem, co měli pod Žďárem pole, hromadu škody. Potom ho napadlo, proč by mu to ti malí človíčci nemohli vystavět? Vždyť je přece viděl dole v dědinách takovou práci dělat. Peněz měl dost, tak se mu to podařit musí. Od té doby, co viděl hrad, už se mu do jeskyně nechtělo; chtěl bývat v hradě. Tak si lehl na Šošolu, hlavu si položil do díry, dal ruce k hubě jak trychtýř a křičel dolů do dědin: „Človíčci! Potřebuji vás! Budeme stavět hrad. Všem dobře zaplatím, jenom přijděte a hodně moc.“

Jak to v Hosticích, Rudě, Hrabenově, Bohdíkově, ve Lhotě, Komňátce, Bartonově, Radomilově, Olšanech a v ostatních dědinách slyšeli, celé houfy chlapů putovaly ke Žďáru. Zedníci, tesaři, stolaři, kováři, kameníci, klempíři, pokrývači - všichni přišli obrovi pomáhat stavět… Ukázka z knihy Anežky Šulové Obr na Šošole, vyd. nakladatelství Pavel Ševčík, VEDUTA Štíty. Pohádkový lísteček 1 vydala Městská knihovna Šumperk v roce 1999.

RADNICE KOUPÍ DÍLA ZBYŇKA SEMERÁKA

Za rovných sto tisíc korun zakoupí ještě letos šumperská radnice a místní Vlastivědné muzeum díla výtvarníka Zbyňka Semeráka, který v Šumperku před půldruhým rokem zemřel. Na získávání prací regionálních umělců přitom město vyčlení peníze i v následujících letech. Ve Vlastivědném muzeu chce totiž v budoucnu zřídit městskou galerii. „Město a muzeum obdrželo nabídku na odkoupení asi deseti temper na papíře. Tento návrh jsme uvítali, neboť jde o zajímavou investici. V loňském rozpočtu jsme navíc měli na tento nákup vyčleněné finance,“ říká tajemník Městského úřadu Petr Holub, podle něhož se město bude na zakoupení uměleckých děl po Zbyňku Semerákovi podílet čtyřiašedesáti tisíci, šestatřicet tisíc pak uvolní ze své kasy muzeum. Pět obrazů, které radnice získá, zapůjčí Vlastivědnému muzeu, v němž budou spolu s dalšími pěti díly vystaveny. Šumperský výtvarník Zbyněk Semerák zemřel ve dvaapadesáti letech v červenci roku 2003. V zářijovém čísle Kulturního života Šumperka z téhož roku o tomto nenápadném umělci Miroslav Koval napsal: „Jak tu téměř bez povšimnutí žil, stejně tiše i odešel. Bytostně kreslíř a malíř, a přesto málokomu známý ve městě, kde se narodil a které nikdy neopustil. Nejistý, až bázlivě nedůvěřivý, protože tak snadno zranitelný čímkoli, co přináší obvyklý životaběh. Skutečně doma byl jen u svého stolku v koutě u okna, kde na pár decimetrech plochy papíru plynule a bez výkyvů denně obnovoval ten jiný a bezpečný svět, který po něm nechtěl nemožné; nic z toho, na co křehkostí těla i duše nestačil, s čím by si rady nevěděl. Svět, ve kterém nebyl už sám, až po okraj příběhy naplněný, stále prozářenější a zvoucí ke vstoupení. Ať jím byl mýtický obraz dávných kultur, staveb a věcí nebo později svět ještě romanticky krásné rané techniky, plný letadel, lodí a lokomotiv, koní, rostlin a lidských i zvířecích podob, byl především vždy plný snění. Právem vzbudil svou prací velkou pozornost na výstavách, ať v Praze a Bratislavě či ve Vídni, v Paříži nebo i v Americe, ve světě fyzicky mu naprosto nedostupném. A jenom proto, že na žádné škole nestudoval, ale šel vlastní, dobovým trendům zcela nepodobnou cestou a dlouho se účastnil jen amatérských výstav, byl mnoha sebevědomými profesionály shovívavě přehlížen a ponechán stranou v patřičných mezích. Nenápadně jim v nich přerostl přes hlavu a stal se autorem z nejcennějších.“ -zk-

GALERIE JIŘÍHO JÍLKA

Michal Kalhous / fotografie Jestli si někdo vystačí s málem, s tím, co doma důvěrně zná, pak je v tom smyslu Michal Kalhous ještě daleko střídmější. Zdrojem témat jeho fotografií je jen plocha stolu a na ní často i titěrné a snad i nahodilé předměty. Není důležité, k čemu slouží, a proto jejich snadné rozpoznání nevede k porozumění Michalovým fotografiím. Vážně i s jemným humorem, civilně a známými prostředky viděné věci, samy o sobě možná i banální, tu zpřítomňují celistvý svět v jeho úplnosti. Zobrazené v poloze mimo prchavý čas i mimo jejich omezený rozměr získávají obecný význam a dosahují v něm snad až monumentality. Znovu potvrzují, že zrušením použitelnosti námi zvěcnělého světa se rázem vracíme zpátky tam, kde není nízké a vysoké, ale kde vládne jednota, která je i naším pravým domovem. I to je svědectvím vystavených fotografií.

Namísto jednotlivostí, stopek po třešních, čokoládových figurek, válečků lhostejného původu, kousku vytvarovaného drátku, sklenice s okurkami nebo i samotné plochy ubrusu jsou tu náhle živě přítomné čiré a tvárné prvky skladby. Člení a rytmizují velkorysý prostor, ve hře je světlo i zaostření, ohnisko obrazu. Všechno to se na sdělení podílí. Je přesným vnímáním viděného i jeho přesažením, je hrou i sněním, je podobenstvím, ne nápodobou. Výstava fotografií Michala Kalhouse (ročník 1967), dramaturga sesterské Městské galerie ve Šternberku, zahájená ve středu 2. února v 18 hodin, potrvá do neděle 27. února. Přijďte.
Miroslav Koval

SBORNÍK ŠUMPERSKÉHO MUZEA SEVERNÍ MORAVA PRÁVĚ VYŠEL

Šumperské muzeum nabízí zájemcům o regionální vlastivědnou literaturu již 88. svazek vlastivědného sborníku Severní Morava. Sborník je již tradičně členěn na články, zajímavosti, recenze a zprávy. Články jsou opatřeny převážně německým resumé. Příspěvek Aleny Turkové Kamenina a porcelán ve sbírce šumperského muzea upozorňuje na fakt, že šumperský fond porcelánu a kameniny je svou kvalitou i kvantitou na poměry regionálních muzeí ojedinělý. Padesáté výročí smrti Anežky Šulové (zemřela 4.12. 1954), významné sběratelky české lidové slovesnosti z regionu severozápadní Moravy, bylo podnětem pro Miloše Melzera ke zhodnocení její sběratelské činnosti prostřednictvím korespondence s Bohuslavem Indrou probíhající po dobu pětadvaceti let. O spolupráci ilustrátora a kreslíře Adolfa Kašpara se zábřežským časopisem Náš domov v letech 1899-1900 pojednává Zdeněk Filip. Z rubriky Zajímavosti vybíráme: Nové doklady pravěkého osídlení na katastru Velkých Losin (Zdeněk Schenk), Ilustrace Adolfa Kašpara v Jursových slabikářích a čítance (František Hýbl), Kašparův Pohled na Brannou ve sbírce Památníku Adolfa Kašpara v Lošticích (Milena Filipová), Mapa k průplavu Odra – Dunaj z 18. století (Milena Filipová - Zdeněk Gába), Lípa malolistá v Hynčicích pod Sušinou (Irena Vágnerová). V rubrice Recenze najde čtenář zasvěcený komentář k publikacím Železnice Desná, Českoslovenští legionáři okresu Šumperk a Jeseník, O vojácích v Šumperku a na Šumpersku, Zábřeh – 750 let, Dějiny města Zábřeha od nejstarších časů až do roku 1900, Revue Střední Morava, Železorudné ložisko Franciskazeche u Šumperka a Kostel svatého Tomáše z Canterbury. V rubrice Zprávy připomíná redakce významné životní jubileum historičky umění PhDr. Mileny Filipové a zoologa šumperského muzea RNDr. Ivana Tuši. Dočtete se o výzkumu okupovaného pohraničí v letech 1938 - 1945, kterým se zabývá Josef Bartoš. Celý sborník uzavírá půvabná pověst Jak se k nám dostala pohanka, zaznamenaná A. Šulovou, z knihy Živá voda, lidové pověsti z Čech, Moravy a Slezska. Sborník šumperského muzea je jediným populárně naučným regionálně zaměřeným periodikem na historii a přírodu severozápadní Moravy. Jeho hodnota a funkce při výuce regionálních dějin, v knihovnách, ale i pro badatele a milovníky vlastivědy je nezastupitelná. Redakci zajímá Váš názor na jednotlivé příspěvky. Obracejte se prosím na adresu Miluše Berková, Vlastivědné muzeum v Šumperku, Hlavní třída 22, 787 01 Šumperk, tel. 583 21 40 70, e-mail:miluse.berkova@centrum.cz. Sborník lze zakoupit v informačním cen-tru šumperského muzea, v knihkupectví Duha na ulici ČSA a v muzeích v Zábřehu, Mohelnici, v Památníku Adolfa Kašpara v Lošticích a na zámku v Úsově. –mb-