Byl to neskutečný očistec, přiznal po zdolání extrémního závodu dlouhého přes 1700 kilometrů štítecký biker Petr ŽerníčekROZHOVOR

 „Původně jsem si chtěl zkusit poloviční trasu, ale všichni vám tvrdí, že když už se do toho pustíte, tak to musíte zmáknout celé. Trochu jsem potrénoval a věřil, že se to opravdu povede. I když jsem si to ze začátku neuměl moc představit.“

Jak takový trénink vypadá?
„V mém případě obsahoval dva tisíce najetých kilometrů. Věděl jsem, že to není úplně optimální číslo, ale na víc bohužel nezbýval čas. Snažil jsem se přípravu vyšponovat maximálně, jak jen to šlo. Stejně je takový závod víc o hlavě než o čemkoliv jiném.“

S jakými ambicemi jste se stavěl na start?
„Medailové cíle má jen několik neskutečných borců, které bych označil za nadlidi nebo ufony. Všechno dali za osm dní, denně naspali jen tři až čtyři hodinky. Tohle už je skutečně extrémní. A přitom to nejsou žádní profesionální sportovci. U nás ostatních šlo hlavně o to dojet. Na žádné stupně vítězů nikdo nemyslel.“

Dá se předpokládat, že vás postihla nejedna krize. Která byla nejhorší?
„Krize se vyskytly menší i větší. Ta vůbec nejtěžší mezi třetím a čtvrtým dnem. Tělo dostávalo záhul, na který nebylo zvyklé ani připravené. Večer navíc pršelo, takže se z toho vyklubala hrozná zimnice. Změna k lepšímu přišla až s lepším počasím.“

Nepohrával jste si s myšlenkou, že to raději vzdáte?
„To ne. Nikdy. Chtěl jsem to dotáhnout až do konce. Otázkou ale zůstávalo, jestli se mi to podaří. Nechtěl jsem to zabalit.“

Vyskytly se i jiné komplikace?
„Kousek před koncem jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že v tomto závodě si nemůžete být ničím jistí. A to vůbec nikdy! I když chybělo málo, málem jsem zůstal těsně před vrcholem.“

Co se vám přihodilo?
„Ve chvíli, kdy jsem při jednom těžkém stoupání táhl kolo pěšky do kopce, jsem stoupl na zmiji. Jako zázrakem se mi podařilo bleskově uskočit a nic se mi nestalo. Blbých dvacet kilometrů před cílem a několikadenní snažení mohlo být v háji.“

Jaké myšlenkové pochody se vám odehrávaly v hlavě ve chvíli, kdy jste pokořil cílovou čáru?
„Zaplavil mě pocit euforie. Všechno mi ale začalo důkladněji doklapávat až po dvou dnech. I když mi pořád brní prsty, jsem hodně domlácený, vycucaný, unavený a přes den se mi chce spát, na což jsem nebyl nikdy zvyklý, pocit z toho, že jsem zdolal nejtěžší závod svého druhu v Evropě, je absolutně speciální.“

Takže plánujete repete?
„Byly momenty, kdy jsem si to nedokázal představit. Ale teď? Kdo ví. Píšeme si s klukama, co závodili se mnou, a shodli jsme se, že nám to strašně chybí. Na druhou stranu to není jednoduché zvládat časově. Čtrnáctidenní volno na závod, předtím příprava. Uvidíme.“

Zažil jste během života náročnější výzvu?
„Určitě ne. A to jsem dělal bojové sporty, kde je fyzické úsilí značné. Taky občas vylezu na nějaký ten kopec, třeba Elbrus. Toto byl ovšem neskutečný očistec. Zastavíte se jenom na jídlo, jinak pořád jedete. Kolikrát i v mikrospánku, nebo když na chvilku lehnete a usnete. Mozek nedokáže vypnout a nutí vás neustále šlapat. Dohromady zdoláte skoro 1800 kilometrů, z toho jich čtyřicet nastoupáte. Převážně v těžkém terénu, dobrých cest bylo jen minimum.“

Přesto je o netradiční podnik veliký zájem. Úplných nováčků, kteří měli štěstí při spuštění registrace, je každý rok jen několik desítek. Čím to je? To jsou finanční odměny tak zajímavé?
„Víte, co dostanu na chystané speciální akci jako odměnu za to, že jsem dojel do cíle?“

Netuším.
„Tričko. Nic víc. Já vím, že to možná bude znít trochu zvláštně, ale pro všechny z nás, kteří tuto šílenost zvládli, je to velká cena. V tomto závodě jde úplně o něco jiného.“

Brutální podmínky by zlomily nejednoho normálního smrtelníka.