Alena Hojgrová: „Chtěla jsem ještě udělat něco dobrého pro Charitu.“

Jak dlouho jste musela přemýšlet, než jste se do šití pustila?
Mám doma látky jako každá švadlena. Ušila jsem první sérii tří kousků a zanesla na Charitu. Vyvolaly obrovskou radost. Obdivovali ušití i zdobení. Byl říjen roku 2016 a já začala šít další. O rok později jsem ke stroji sedala hned v lednu. Zastavil mě až v létě sádrový krunýř, který jsem měla tři měsíce. Naštěstí jsem mohla na podzim pokračovat a do konce roku ušít další kostýmy. Skončila jsem 19. prosince. Celkem to za tři roky dělá 223 kostýmů, 150 turbanů a o něco méně plachetek.

S jakým cílem jste začínala?
Potřebovala jsem hlavně zasytit Zábřeh – 123 kusů si myslím, že už je dost. Moje představa je, že když se o kostýmy budou koledníci dobře starat, mohou si je v rámci obcí půjčovat a být při tříkrálovém koledování každý rok jiní. Jde akorát o to, kostým vyprat, vyžehlit a uschovat pro příští využití.

Kam všude jste šila?
Hlavní zakázka šla na Charitu. Pak mne oslovili v Kosově, tam šly tři sady, v Dubicku to bylo šest skupinek a obci Štáblovice, kde bydlí bratr, jsem oblékla také tři skupinky. Šila jsem i pro Pivonín nebo Dolní Životice, kde máme rodinu. Tam jsem ke 24 kostýmům loni došívala i turbany a plachetky, aby koledníci byli jako mudrcové.

Kam chodíte pro inspiraci?
Je to vlastní fantazie a také s ohledem na to, že se děti musí pod kostým obléct. Takže nejlepší u krku na stažení, jinak rovné, různě zdobené. V zábřežských galanteriích už jsem stálým zákazníkem.

Jak dlouho výroba kostýmu trvá?
Asi hodinu trvá ušít plášť, turban – jednu a půl hodiny, plachetka se musí zaobroubit. Pak také hodně času strávím přípravou - páráním, žehlením a střiháním. Že jsem vyučená švadlena, je v tomto případě obrovskou výhodou.

Vyčerpala už jste zásobu látek?
Vždycky jsem něco dostala, dokonce od paní, co rušila obchod s látkami. A ještě stále nám vlastní zásoby, tak to do té třístovky asi dorazím. Pro letošek mám v hlavě zase trošku jiný střih košilek - volné, aby pasovaly na všechny. Začátkem října bych mohla k šití sednout.

Jak svoji činnost financujete? Utáhnete ji z důchodcovského platu?
Na Charitě mi do základu dali stužky a lemovky, ostatní doplňky včetně vatelínu pořizuji sama. Jen loni ho bylo 12 metrů. Chtěla jsem ještě udělat něco dobrého. Tak šiju a o penězích nepřemýšlím. Kdyby mě ale někdo stresoval požadovaným počtem, nešla bych do toho.

Proč jste se rozhodla sama koledovat?
Přišli tři králové v nepříliš povedených hábitech. Sousedka věděla, že obleky šiji, a moc jí vadilo, že děti byly neupravené. Tak vzniklo rozhodnutí, vytvořit pro příští rok vlastní skupinky, se kterými budeme na sídlišti koledovat. Našila jsem šest kostýmků a v těch jsme to letos odchodili.

Jaká byla reakce?
Bylo tam takové to jéééé. Navíc vnučka vzala housličky, za jejichž doprovodu jsme zpívali. Bylo to hezké a dojemné. Potvrdila jsem si, jak moc záleží na tom, v čem jsou koledníci oblečeni. Vždyť králové z legendy o narození Ježíška také šli v tom nejlepším, co doma měli. Myslím, že se to projevilo i na výši příspěvků, co lidé dětem do pokladniček dávali.

A co obléct Ježíška, Marii a Josefa? Živé betlémy se před Vánoci odehrávají téměř v každé obci.
O tom jsem neuvažovala. Oblékla jsem tak pouze své panenky, které jsem Charitě také zapůjčila. K vidění jsou ve výloze sběrného místa pro charitní sbírku v budově pod muzeem.

Osobní rekord?
Hodiny si neeviduji. V průměru je to u šicího stroje regulérní osmička. Mezitím žehlení, přišívání ozdob, navlékání šňůrek. Odměnou je radost z toho, že jsem udělala něco dobrého pro Charitu.